Výprava na travnaté břehy

   Lepší rybář ve vodě 

než ryba na suchu

(Hrochovic rodinné patálie VI)

     Už je to pár let, kdy mě bráška vzal poprvé na ryby.

     Jeho příprava na výpravu, jak svým ryboloveckým kratochvílím říkal, připomínala v mých očích okamžiky před bitvou. Maximální soustředěnost při navazování vlasců, klidná rozvaha při míchání boilies, odhodlanost poprat se o svůj rybářský flíček na břehu rybníka.
     To vše se zdálo být tak automatické a přirozené. Pruty úhledně uložené ve velkém vaku a profesionální navijáky představovaly nejdůležitější součást výbavy. Desítky krabiček obsahujících podivnou škálu předmětů, od pestrobarevných návnad a rozličné druhy červů až po náhradní splávky, byly pečlivě uspořádány ve velké tašce. Vše mělo své místo a každé místo mělo svůj smysl. Teleskopický podběrák sdílel přihrádku v dalším objemném zavazadle společně se čtyřmetrovým vezírkem čtvercové konstrukce značky Rive Competition.

     Zatajil jsem dech a s napětím očekával, kdy přijde na řadu maskování a válečný pokřik. Místo toho se bráška ponořil do ticha a zavřel oči. Rukou pomalu přejížděl po prutech, jako by z nich čerpal energii. Koncentrace se dala doslova krájet. Po chvilce rozjímání jsme mohli vyrazit.

     „Až nahodíme, musíš být potichu,“ instruoval mě bráška na cestě. Cítil jsem se jako trpaslík vedle obra, jako žák vedle svého mistra. Pečlivě jsem si jeho pokyny ukládal do paměti, neboť jsem věděl, že na nich bude záviset osud sobotní večeře. V hlavě mi však hlodala myšlenka.

     „Co když nic nechytíme?“ špitl jsem přidušeným hlasem. Okamžitě jsem věděl, že jsem měl raději mlčet. Bráška prudce trhl hlavou a změřil si mě přísným pohledem ostříleného lovce. Snažil se v mých očích cosi odhalit. Pod tíhou jeho pohledu jsem sklopil zrak.

     „Nikdy nepochybuj. Ony to vycítí,“ pronesl pak pomalu a tajemně se rozhlédl kolem sebe, jako kdyby měl podezření, že nás nějaký ten kapřík či štika poslouchá. „Slabost na travnaté břehy nepatří. Opravdu to zvládneš?“

     Tvář mi zalil ruměnec, jako kdyby se na mě vylila plechovka rudé barvy. Polkl jsem a rozhodně přikývl. Neměl jsem odvahu svého učitele zklamat.

     Hladina byla klidná. Slunce zakryly mraky. Ticho občas prořízlo ostré zakuňkání. Nebyli jsme sami. Podél břehu rybníka nehnutě seděly figurky rybářů jako sochy vytesané do černého mramoru. Bráška vybral místo v malé zátoce v rákosí. Vybalili jsme vybavení a já po jeho vzoru nahodil udici, což (jak jsem se vzápětí dozvěděl) není přece nějaká udice, ale prut. Prut! Proces jsem musel opakovat nadvakrát, jelikož jsem první nához poslal moc vpravo a narušil tak teritorium jiného rybáře, což spustilo sadu výkřiků a mně adresovaných vulgárních nadávek. Bráška se plácl do čela a nevěřícně zakroutil hlavou.

     Rozložili jsme rybářské židličky a začali rybařit, což k mému zklamání znamenalo donekonečna zírat na vodní hladinu, a to v naprostém tichu. Pozoroval jsem splávek, jak nehnutě sedí na vodní hladině, a pocítil jsem, jak mě obklopuje únava. Nebo to byla nuda? Ne, určitě to byla únava, pokáral jsem se v duchu pro případ, že by mi bráška dokázal číst myšlenky.

     Rákosí šumělo v lehkém vánku, vodní svět a vše okolo se ponořilo do šera. Začínala mi být zima, nohy jsem měl ztuhlé. Ačkoliv jsem si neustále opakoval bráškovu frázi o pochybnostech, skutečnost byla jednoznačná: zatím jsme chytli leda velký prd.

     To se ale mělo změnit. Nad mým splávkem, po rybářsku též policajtem, se v mrknutí oka uzavřela hladina. Vše následující se odehrálo v rozmezí šedesáti vteřin.

     „Záběr!“ zařval bráška a vyskočil ze židličky. „Zasekni!“ Popadl jsem prut a jedním rychlým pohybem zasekl naviják. V rukou mi škublo a neznámá síla mě začala táhnout do náručí temného studeného království. Zaryl jsem paty do vlhké země a zapřel se. „Přitahuj!“ křičel bráška nadšeně kdesi v pozadí. Můj svět se však zredukoval na mě, prut a jako strunu napjatý vlasec, který se divoce pohyboval ze strany na stranu. Snažil jsem se pomalu přitahovat, jelikož to však bylo poprvé, co jsem držel prut v ruce, není divu, že jsem v tom bizarním přetahování značně prohrával. Bráška pobíhal po břehu a vykřikoval instrukce, kterým jsem nerozuměl. Paty zaseknuté v hlíně se najednou daly do pohybu a začaly se za nimi tvořit dvě hluboké brázdy. Svaly mě pálily, pot mi zmáčel čelo. Křičel jsem na brášku, ať si prut vezme on.

     Nikdy jsem zrovna neoplýval silou. Proto vás jistě nepřekvapí, že další divoké trhnutí v pažích jsem už nevydržel. Ukázkovým obloukem, za který by se nestyděl ani závodní skokan na lyžích, jsem prolétl vzduchem a společně s prutem, za doprovodu pobaveného kuňkání žab a hlasitého šplouchnutí, jsem zmizel pod hladinou.

     Když mě bráška vytáhl na břeh, sotva popadal dech. Ne od zlosti, či vyčerpání, nýbrž od záchvatu smíchu, který jím zmítal. Ležel jsem na břehu a lapal po vzduchu jako kapr právě vytažený na hladinu. Z dálky jsem zaslechl další nadávky rybáře, jejichž obsahem bylo něco o tichu a o nakopaných hýždích.

     Ačkoliv jsem tehdy vyvázl bez zranění (pokud nepočítám menší psychickou újmu), prut společně se sumcem zmizel bůhvíkde – ano, se sumcem, neboť se odmítám smířit s myšlenkou, že mě do vody dostala nějaká prťavá čudla.