Jiný svět

  Pohlcen svobodou

             hledím v dál...

     Ranní slunce se vylouplo ze skořápky mračen na horizontu a svými paprsky zalilo krajinu. Chladná rosa se zatřpytila v odlesku světla, připomínala miliony malých diamantů rozesetých v trávě.

Mrazivý větřík se proháněl korunami stromů listnatého lesíku na kraji louky a vyzýval je tak k podzimnímu tanci. Byly to zvláštní způsoby tanečníka, nicméně listí zbarvenému do stovek odstínů barev připadaly krásné, a tak jedno po druhém přijímalo nabídnutou ruku a vrhalo se na taneční parket mrazivého rána, kde ve vzduchu tvořilo půvabné kreace.

     Houštím, které poklidně sedělo podél potůčku, napůl skrytého zelení, to zašustilo a v raním světle se objevila veverka. Chvíli pozorovala zbytečky hřejivého tepla v podobě zlatavých paprsků, jež něžně zmáčely okolní svět. Když se v dálce ozval skřehot káněte, veverka napjala uši a znehybněla. Nechtělo se jí schovávat, ne teď, když se jí nabízel nejkrásnější výjev dne. V bystrých očích se jí jako v zrcadle odráželo tolik vzdálené slunce. Nad hlavou se mihl stín, šumění perutí a mávání křídel. V tu ránu zmizela v ranním oparu, jenž se nad loukou začal tvořit.

     Stál jsem nedaleko té scenérie. Pozoroval jsem vše tiše, neboť jsem si připadal jako v kouzelném snu a představa probuzení mě děsila. Tenké provázky oparu se mi proplétaly mezi nohama, slunce mě hřálo na místech odkryté kůže. Cítil jsem chlad a zároveň teplo - slabé vytrácející se teplo, ale přesto teplo. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu a zavřel oči.

     V mysl mi vstoupilo poznání. Poznání neutuchající krásy a neznámého světa. Ačkoliv jsem stál daleko od něj, cítil jsem, že na chvíli, alespoň na mizivou chvíli, jsem jeho součástí. Tvář mi pohladil chladný větřík, v dálce jsem uslyšel zpěv ptáka. Ten zpěv byl líbezný a melancholický a podtrhával nádherné ráno protkané nitěmi zasmušilosti. Slunce již zcela vylezlo ze svého úkrytu. Otočil jsem se a tiše odcházel.

     Listy dál tančily svůj podzimní waltz, potůček dál neměnně zurčel v houštinách, káně dál kroužilo nad loukou ve snaze najít potravu... 

     A já doufal, že ten prastarý svět tu bude ještě dlouho po nás.