Když cit se vytrácí
ze změti rozdrcených těl.
Stáli jsme
sami. Uprostřed tmy na pusté mýtině, jež byla obklopena vysokými smrky. Ty nyní
tvořily jen zlověstné stíny na pozadí tmavě modré oblohy, která nápadně
připomínala hlubiny oceánu. Foukal lehký větřík a pohrával si s našimi vlasy
a stébly trávy, jež ve tmě ševelily jako vlnky vybíhající na pevninu. Tmu jen
občas protnuly paprsky velkého měsíce, který se schovával za suknicí tmavých
mraků, jako se malé dítě schovává za suknicí matky ve chvílích úzkosti a strachu.
Byla to zvláštní noc. Taková, která se už nikdy nebude opakovat.
