Hrouda kohoutí

I dobře mířený hod řeší spoustu problémů 
(Hrochovic rodinné patálie III)

     Kurník se krčil v rohu zahrady za domem. Nebyl velký, ale pro těch pár slípek, které jsme si tam vydržovali, bohatě stačil. Nevím, kdo s tím nápadem pořídit si slepice přišel, ale když vezmu v úvahu rodinnou hierarchii, musela to jistě být babička, která se o ně posléze samozřejmě starala ze všech nejméně.

     Ačkoliv se zprvu zdálo, že kurník bude jen na obtíž, postupem dlouhého času se z něj stalo jakési útočiště, kam se v případě potřeby chodili uklidňovat a vyzpovídat všichni členové rodiny. Kdo jiný byl ochoten vyslechnout si naše stížnosti na nespravedlnost světa, na školu nebo na práci, než právě znuděné slepice? Byli jsme toho názoru, že tam stejně nemají co na práci, proto jim byl po zásluhách přiřčen post domácí vrby, neboli, jak se jednou vyjádřil tatínek, post domácího psychiatra.

Cibulový šampion

Soutěživost není občas na škodu 
(Hrochovic rodinné patálie II)

     „Tahej.“

     „Hm, tak třeba tuhle.“

     „Teď ty.“

     „Jo!“ vykřikl bratr radostí, mezi palcem a ukazováčkem svíral nejdelší sirku. Pohlédl jsem na svou a potichu zasténal. Maminka po mně hodila špinavé modráky, zase jsem prohrál.

     Táháním sirek se u nás v rodině řešila spousta problémů a rozepří. Je to přeci jen jednoduchý a jednoznačný systém rozhodování, který vylučuje remízu a nikdo se nemůže odvolávat na nespravedlnost padlého rozhodnutí. Za vytáhnutou sirku si prostě můžete vy sami.

Západka

Co by byl život bez lapálií? 
(Hrochovic rodinné patálie I)

     Ta branka byla stará. Nikdo kromě pamětníků nevěděl, jestli byla původně hnědá a později přetřena na modrou, či modrá a později přetřená na hnědou. Proto se dohodněme na tom, že abychom předešli zmatení a zbytečným mystifikacím, tu starou branku budeme vnímat jako branku oprýskanou.

Pod jednou střechou

     Povídka z lavičky v německých horách, kde bylo taky krásně.

     Sedíme na lavičce a klepeme se zimou. Déšť v tlustých provazcích dopadá na hrubý štěrk všude okolo. Ještě, že je veranda zastřešená. Přikládám ruce k ústům a dopřávám jim blahodárnou chvilku pomíjivého tepla. Ze slaměného klobouku stékají kapky nepříjemně studené vody a razí si cestu přímo mně za krk. Znovu se dostaví husí kůže. Takhle to nejde, ty věci musí okamžitě dolů.

Linka 5

Krása záleží na úhlu pohledu.     

     Autobus se se zapískáním brzd zastaví přímo přede mnou a s těžkým ufouknutím otevře dveře pro další dychtivce postávající na chodníku, netrpělivě sledující na svých hodinkách, jak jim drahocenný čas utíká mezi prsty. Zase má zpoždění, povzdechnu si, ale mávnu nad tím rukou, jelikož je parné odpoledne, slunce mě pálí do týla, košili mi zmáčí pot a já si nechci kazit den ještě víc. Všichni dva cestující, včetně mě, nastoupí po rozpálených schůdcích do ještě rozpálenějšího prostředku veřejné dopravy.

Fronta

    Povídka, která nepotřebuje komentář. 

Čtěte a nechte slova působit.

     Netrpělivě přešlapuji na chodníku zmáčeném podzimním deštěm. Kabát mám přitisknutý těsně k tělu, ruce zastrčeny hluboko v kapsách, aby se k nim nedostal studený říjnový vítr, který řádí ulicemi města, a přeměňuje za normálních okolností zcela klidný déšť v nepříjemnou plískanici. Ještě, že jsem si vzal tu šálu, pomyslím si a vděčně zavzpomínám na maminku, která mi ji dala k narozeninám. „Netvař se tak, bude se ti hodit,“ tvrdila tehdy přesvědčivě. Měla pravdu, ovšem už nyní vím, že jí to nikdy nepřiznám.