Hrouda kohoutí

I dobře mířený hod řeší spoustu problémů 
(Hrochovic rodinné patálie III)

     Kurník se krčil v rohu zahrady za domem. Nebyl velký, ale pro těch pár slípek, které jsme si tam vydržovali, bohatě stačil. Nevím, kdo s tím nápadem pořídit si slepice přišel, ale když vezmu v úvahu rodinnou hierarchii, musela to jistě být babička, která se o ně posléze samozřejmě starala ze všech nejméně.

     Ačkoliv se zprvu zdálo, že kurník bude jen na obtíž, postupem dlouhého času se z něj stalo jakési útočiště, kam se v případě potřeby chodili uklidňovat a vyzpovídat všichni členové rodiny. Kdo jiný byl ochoten vyslechnout si naše stížnosti na nespravedlnost světa, na školu nebo na práci, než právě znuděné slepice? Byli jsme toho názoru, že tam stejně nemají co na práci, proto jim byl po zásluhách přiřčen post domácí vrby, neboli, jak se jednou vyjádřil tatínek, post domácího psychiatra.

     „Zase zvyšují úrok v bance, věřila bys tomu?“ povzdechla si mamka jednou, když sypala slepicím zrní. Její slova směřovala především k černé slepici sedící na bidýlku, která ze sebe dvakrát vydala podivné zakvokání a divoce máchla křídly. Maminka usoudila, že se jedná o projev nelibosti a soucitu, a tak slepici věnovala děkovný pohled. Domů se pak vracela s mnohem lepší náladou a mám podezření, že si snad dokonce i hlasitě výskla.

     V jinou denní dobu chodila do kurníku zase sestra, která v té době ještě řešila problémy rané adolescentky, a tak není divu, že v kurníku trávila nejvíce času ze všech. Zdálo se, že v kurníku lze nalézt odpovědi na všechny otázky a lék na všechny neduhy.

     Rodinnou idylku nám nicméně jednoho dne pokazil strýček, když nám vítězoslavně představil nového kohouta, kterého získal od známého, prý za „nějakou tu šmelinu“. Sešla se celá rodina a pozorovala pestrobarevného majestátního ptáka, který se krčil v klícce před kurníkem. Maminka s tatínkem bezradně stáli s hlavami nakloněnými na bok, zřejmě přemýšleli, co si s novým přírůstkem počít.

     „Co na něj říkáte? Krasavec, co?“ otázal se strýček nadšeně. Já jsem toho názoru, že spíš než v kráse kohouta mělo jeho nadšení původ ve skutečnosti, že se ptáka tak elegantním způsobem zbavil. Babička do kohouta šťouchla klackem, jako kdyby podobné stvoření v životě neviděla.

     V danou hodinu, kdy měla proběhnout integrace kohouta do kurníku, jsme všichni seznali, že nový přírůstek bude spíš na obtíž. Když dědeček totiž otevřel klícku, kohout ho klovl do prstu, vyletěl ven, pofackoval nás svými nádhernými křídly a vynadal nám nespokojeným kokrháním. Trvalo asi deset minut, než se nám ho konečně podařilo dostat mezi jeho nový harém slepic, a tím pro nás začalo období útrap.

     Pokaždé, když někdo vešel do kurníku, byl nemilosrdně napaden divokým samcem a vracel se tak domů poklován, pokálen a s horší náladou, než se kterou už přišel. Narušení rodinné harmonie bylo doslova hmatatelné.

     „Co budeme dělat?“ zeptala se unaveně maminka, když si zrovna mazala modřiny způsobené skokem šipky do skalky. K tomuto zoufalému kroku se prý uchýlila ve snaze uniknout agresivnímu ptákovi, který jí patnáct minut honil po zahradě. Všichni jen bezradně sklopili zrak k podlaze.

     „Tak ho prostě klepneme,“ pronesl tatínek, avšak maminka vyrukovala s argumentem, že by se strýček třeba urazil a už by nám nikdy nic nedal. „V tom případě se s ním musíme naučit žít.“ Ani tento návrh se však nesetkal s kdoví jakým nadšením.

     Přišla zima a kurník byl navštěvován čím dál tím méně. Nad rodinou se temný mrak utlačování kohoutem vznášel už čtvrt roku, což na všechny členy mělo neblahý vliv. Zásadní zlom však nastal, když na tatínka přišla řada s krmením.

     Celou příhodu nám vyprávěl asi takto. Obul si staré dřeváky, které používal výhradně při návštěvách kurníku a šouravým krokem se vydal k jámě lvové, lépe řečeno k hroudě kohoutí. Povolil západku dveří a připravil se na rychlou akci. „Žádný váhání, Jiříku,“ utěšoval se, „rychle tam a ještě rychlejc zpátky.“ Vzápětí však ucítil prudký náraz, až si úlekem sedl na zadek na sněhem pokryté slepičince. Rozčilený samec se vyřítil z doupěte a vrhl se na tatínka, který vzal okamžitě nohy na ramena. Skutečnost, že ztratil jeden dřevák, ho v tu chvíli vůbec nezasáhla. Utíkal pryč, polobosý se brodil sněhem, až měl ponožku celou mokrou. Kohout za ním. Hlasité kokrhání za zády naznačovalo, že pták stahuje náskok. Kam se vrtnout? V tu chvíli tatínkovi proletěl hlavou riskantní nápad. Prudce se otočil. Kohout už ho skoro měl. Tatínek rychle vyzul dřevák, který mu zbyl a mrštil jím po svém pronásledovateli. Nastalo ticho. Pták ležel nehybně ve sněhu. Dostal prý těžkým dřevákem přímý zásah.

      Ještě celý měsíc byl tatínek oslavován jako hrdina. Diktatura skončila a nám byl navrácen náš milý kurníček, kam se chodíme zpovídat dodnes. Dokonce se ani strýček neurazil, jelikož tatínek jednal v sebeobraně a to se dá přeci pochopit. Nemůžu se však ubránit pocitu, že tatínkovi pokaždé, když onu příhodu vypráví, šibalsky blýskne v očích.