Pán výšek

Vůně výšek bývá neodolatelná.
(Hrochovic rodinné patálie IV)

     Dědeček býval nejen zručný řemeslník ale také zdatný zahradník. Když nad tím tak přemýšlím, zahradnické kořeny se dotkly životů každého v naší rodině. A to ať chtě, či nechtě. Ačkoliv já jsem spíš ten druhý případ a práce na zahradě pro mě vždycky byla spíš trestem než radostí, musím uznat, že na zahradě se stalo tolik věcí, které bys prostě nevymyslel.

     Jednou z nich byla například příhoda, ve které sehrál hlavní roli právě náš aktivní dědeček. Abych uvedl věci na pravou míru. Dědeček si, na rozdíl od babičky, v mládí velmi oblíbil šplh po stromech, a tak si ani na stará kolena nemohl toto dobrodružství odpustit. Kdykoliv se trhala jablka, hrušky nebo bylo potřeba uříznout přerostlé větve, dědeček byl v mrknutí oka v koruně stromu a vlál ve větvích jako Tarzan. Maminka s babičkou se vždycky děsily toho, kdy sletí dolů. Já s bráškou, jakožto velcí obdivovatelé jeho odvážných činů, jsme však k němu vzhlíželi a přáli si být jako on.

     „Jéžišmarjá, už je zase nahoře!“ chytaly se za hlavu obě starostlivé ženy pokaždé, když se dědova téměř lysá hlava objevila čtyři metry nad zemí. Babička pak vždycky vyběhla ven s nasazením záchranářského psa a už od dveří na dědu křičela, ať je rozumný a kouká slézt dolů, jinak že určitě spadne. Dědeček byl vychovaný ve velké rodině a byl veden k tomu, aby rozdělanou práci nikdy nenechával nedokončenou, a tak nad prosebným lamentováním jen mávl rukou a pokračoval v činnosti. Maminka s babičkou pak běhaly pod stromem s roztaženou plachtou, aby zmírnily dědečkův případný pád na tvrdou zem.

     Ať už to bylo neustálým přivoláváním neštěstí, či extrémně kluzkou větví, dědeček jednoho dne ze stromu opravdu spadl a hnul si se zády. Strávil pak týden v nemocnici, kam jsme ho chodili poctivě navštěvovat a odkud nemohl uniknout před bombardací babiččiných výčitek typu „Já jsem ti to říkala!“ My s bráškou jsme dědu nicméně i tak obdivovali a jeho úraz vnímali spíš jako válečné zranění.

     Po návratu domů musel dědeček ještě dlouho odpočívat a zůstat v klidu, což mu činilo obzvlášť velké potíže. Babiččin hněv tou dobou naštěstí už docela polevil, avšak stejně na dědu uvalila trest toho nejtěžšího kalibru.

     „Opovaž se ještě někdy někam lízt!“

     „Ale kdo otrhá jabka?“ bránil se dědeček.

     „Kluci. Jsou mladí a je načase, aby už začali trochu pomáhat!“

     Dědeček pak s nikým několik dní nepromluvil a vrhal po nás jen uražené pohledy. Rána to však nebyla jen pro něj, poněvadž nám s bráškou tím okamžikem začalo krušné období.

     Toho léta přišla maminka z práce a oznámila nám, že se další den budou trhat slívy. Na zahradě nám stála mohutná švestka, jejíž větve sahaly daleko do všech stran. To bude na celý den, proletělo mi hlavou. Se svým osudem jsem se však smířil a šel brzy do postele.

     Uprostřed teplé noci mě probudilo jakési šustění. Přičítal jsem ho toulavým kočkám, které na naší zahradě pravidelně pořádaly kočičí zápasy. Čekal jsem, kdy začnou bolestivě mňoukat a probudí tak celou ulici, ale nic se neozývalo. Jenom to prazvláštní šustění. Měl jsem trochu strach. Vyhlédl jsem z okna. V hluboké tmě jsem spatřil mihotavé světélko. „Co to jenom je?“

     Nevím, kde se ve mně vzala odvaha, ale rozhodl jsem se, že záhadu osobně prozkoumám. Vzal jsem do ruky baterku a na obranu násadu od koštěte. Zadní vchod byl odemknutý. Potichu jsem se plížil tmou. Šustění zesilovalo. Světlo se komíhalo ve směru, kde se nacházela velká švestka. V tu ránu jsem rozsvítil svou výkonnou baterku.

     „Zhasni to, ještě někoho vzbudíš!“ sykl na mě kdosi. Namířil jsem kužel světla do koruny stromu.

     „Dědečku, jsi to ty?“ zeptal jsem se nejistě.

     „Pst! Buď ticho!“

     „Dědečku, co tam děláš?“ zašeptal jsem, ale odpovědi se mi nedostalo. V okně babiččiny ložnice se rozsvítilo. Průšvih. V několika sekundách přiběhla babička v noční košili a neartikulovaně vzývala k nebesům. Dědeček zahanbeně stál s pohledem sklopeným do země. V návalu babiččiny zuřivosti jsem rozeznal jen slova jako „zákaz“ a „domácí vězení“.

     Chudák dědeček. Příští měsíc pro něj byl opravdu utrpením, protože se od něj babička nehnula na krok. Bylo mi ho líto, protože jsem si myslel, že za jeho nesnáze můžu z části já. Připadal jsem si, jako kdybych přerušil přísně tajnou partyzánskou misi. Dědeček mě však uklidňoval a pochopil, že pokud se chce vyhnout další konfrontaci s babičkou, musí sekat latinu.

       Toho roku mě však v noci ještě několikrát probudilo prazvláštní šustění vycházející ze zahrady. Z peřin mě to už ale nikdy nevyhnalo, protože jsem věděl, že to není zloděj ani strašidlo. To se jen v dědečkovi probudil rošťák, který v něm odjakživa přebýval.