Slepý řidič, holé neštěstí

Dokonce i tohle dobře dopadlo.

(Hrochovic rodinné patálie V)

     Babička měla odjakživa problémy s očima. Na kontrolách u očního lékaře létaly dioptrie sem tam a slovní spojení „chce to tlustší skla“ se v ordinaci stalo jakousi posvátnou modlitbou, či klubovým heslem. Babička vždy vyčítajícímu pohledu pana doktora nevěnovala přílišnou váhu a bídný stav svých fotoreceptorů sváděla na odkaz v podobě genetického balíčku, který jí zanechal tatínek. Marné byly domluvy, ať nečte knihy v přítmí, marné byly prosby, ať nekouká na zářící obrazovku televizoru tak zblízka. Babička, stejně jako všichni členové naší rodinky, měla zkrátka svou hlavu.

     Jednou z kraje jara k nám zavítal strýček, který, jakožto osoba známá většině obyvatel našeho města, hrdě oznámil, že prarodičům konečně sehnal parádní vůz za výhodnou cenu, jenž jim bude dozajista plně vyhovovat. Abyste rozuměli, babička s přibývajícími léty pociťovala bolest v oblasti kolen a vystupování z nízkého automobilu, kterým se s dědečkem do té chvíle vozívali, jí začalo činit nepříjemné potíže.
     „To budete zírat; jako na zakázku!“ nechal se slyšet strýček a nadšeně pobíhal po obývacím pokoji sem a tam, jako by měl pocit, že kdyby se na chvíli zastavil, jeho vyřčená slova by okamžitě ztratila váhu a sama skutečnost, kterou popisovala, se proměnila v páru nad hrncem, lépe řečeno nad silnicí.
     Netrpělivě nás všechny vyhnal před dům. Před brankou se na silnici krčilo malinké autíčko sytě tyrkysové barvy, které zprvu připomínalo o něco větší krabičku od sirek, později už zánovní nákupní vozík. Pozorovali jsme vůz z povzdáli, jako bychom měli strach, aby se pod tíhou našich pohledů ještě více nezcvrknul, zatímco babička na pár chvil zahodila své stáří za hlavu a radostně pobíhala kolem a divoce gestikulovala, snažíc se vyjádřit všechny své emoce najednou. Vůz, nejen že byl malý, byl také relativně vysoký, což ani trochu nepřispívalo jeho vzhledu, za to však dost jásotu babiččiných kolen. A tak byl nový člen rodiny patřičně uvítán a pojmenován jako Yarísek.
     Hned druhý den přepadla babičku obrovská touha jet se v Yarísku projet, a jelikož nebylo doma nikoho, kdo by měl zrovna čas, připadlo místo spolujezdce na mou nebohou maličkost. Babička se připásala a otočila klíčkem. Yarísek začal spokojeně příst a v tu ránu vyrazil kupředu.
     „Určitě to zvládneš, babi?“
     „Neplácej hlouposti, podívej, jak to hezky jede.“ Jelo to opravdu hezky, což určitě nemohl tvrdit pán tlačící kolo podél silnice, kterého jsme minuli jen asi o deset centimetrů a jehož výhružnou pěst jsem ještě na několik vteřin viděl ve zpětném zrcátku. Instinktivně jsem se vmáčkl hlouběji do sedadla a pevně sevřel držáky na dveřích. Yarísek nadskočil na zpomalovacím prahu, který v našem případě vůbec nedostál svému jménu a sloužil spíš jako odrazová rampa. Jak jsme letěli vzduchem, na čele jsem ucítil první čůrky lepkavého potu.
     „Babi, máš tady padesátku,“ pípnul jsem potichu.
     „Vážně?“
     „No, byla tam značka…“
     „Nepovídej, to jsou věci,“ usmála se výmluvně babička a zamžourala přes tlustá skla brýlí na cestu před námi. Sevřelo se mi srdce. Zprava se ozvalo rozzlobené troubení červeného fordu, jemuž byla barbarským způsobem odepřena přednost. Babička jen nevěřícně zakroutila hlavou: „Blbec. Vztek za volant nepatří, to si pamatuj.“ Napadlo mě, že slepci také ne, ale raději jsem mlčel, neboť by má slova mohla babičku rozrušit, což by bylo v dané situace krajně nežádoucí.
     „Babičko, možná, že bychom se už měli vrátit domů,“ nadhodil jsem nadějně po pár kilometrech.
     „Ještě kousek za město.“
     Minuli jsme poslední domy u pole a šinuli si to po prázdné silnici vstříc vesnickým neudržovaným cestám. Místo devadesátky ukazoval tachometr stále se zvyšující trojciferné číslo a já se vzdal veškerých nadějí na bezpečný návrat domů. Yarísek prudce řezal otáčky a gumy, společně s mým vnitřním rozpoložením, kvílely. Vtom se před námi objevila křižovatka a dřevěná ohrada zadržující stádo krav před bezpředmětným blouděním po okolí. Yarísek se řítil z kopce.
     „Babi?“
     „Teď neruš, musím se soustředit.“
     „Já jen…ta ohrada.“
     „Ale kuš.“

     Zakryl jsem si oči. PRÁSK!

     Už ani nevím, kolik stračen, na smrt vyděšených tyrkysovým závoďákem, díky babičce uprchlo na svobodu. Vím však, že naše zběsilá řidička dostala od dědečka permanentní zákaz řízení a od očaře vyčítavý pohled a tlustší skla. Alespoň, že se nám nic nestalo, a dokonce i Yarísek z toho vyvázl jen se škrábnutím. A odolnost, ta se mu v naší rodině bude jistě hodit.