Nedomyšlená strategie

Večerní prozaická miniatura.

Pan Beček měl nádherný život. Na střední škole exceloval, přijali ho na práva, našel si skvělou práci, na účtu mu ležel milion čtyři sta dvacet dva tisíc pět set osmdesát dva korun.

Nepatřil mezi tu spodinu ostatních lidí, kteří jednou budou rádi za dvacet tisíc měsíčně. Byl pohledný, chytrý a velmi oblíbený. Pohrdal chudými intelektuály. Většina těch ubožáčků k němu vzhlížela jako k pozlacené modle. Líbila se mu pozornost, miloval obdiv. Povyšování se považoval za zdravou soutěživost. Byl za vodou.

Ne jako jeho soused. Ten měl malý domek, staré auto, na dovolenou jezdil k Mácháči. Jeho kluk se učil na truhláře, dcera chtěla být malířkou, a i tak si všichni troufali tvářit se spokojeně. Byl to zkrátka obrázek, který u pana Bečka vzbuzoval pohrdavý úšklebek.

„A co když jsou opravdu spokojení?“ namítl jednou nějaký človíček, jehož naivní tvářičku i jméno už dávno zapomněl – snad je ani neznal.

„Jsou to hlupáčci,“ odpověděl pan Beček a dopřál si u toho falešný úsměv, jenž jakýmsi záhadným způsobem ve stejnou chvíli hladil vlastní ego a fackoval příživníky kolem sebe, kteří mu nesahali ani po kolena. Ten úsměv cvičil před zrcadlem několik let a vypiloval ho k naprosté dokonalosti. Když v životě nebudeš pan Někdo, promarnil jsi svou šanci. Tímto heslem se řídil už od mala. Bylo mu úporně vtloukáno do hlavy svým okolím, které běželo nekonečný závod o první místo na stupínku úspěšných. Také se ho účastnil. Dřel až na kost; občas, když to bylo nutné, házel klacky pod nohy. 

Pan Beček měl nádherný život. Na střední škole exceloval, přijali ho na práva, našel si skvělou práci, na účtu mu ležel milion čtyři sta dvacet dva tisíc pět set osmdesát dva korun.

A potom umřel.