Asociál společenský

     

No co, škatulka

            jako pytel...

     „Tak já si teda myslím, že jsi asociál,“ pronese rozhodně a bez varování Zuzana, z jejíhož hlasu je patrné, že svůj soud několik minut, ne-li hodin, bedlivě promýšlela a zvažovala. Jistě, měl jsem tušit, že se něco chystá, už když jsem koutkem unaveného oka zachytil pohyb na dvou hodinách, což byl shodou okolností právě směr, kterým Zuzana celý večer seděla na kanapi a zaujatě debatovala s jistým klukem, jehož jméno mi záhadným způsobem neutkvělo v paměti. Její tvrzení je tak skálopevné a finální, že chvíli zmateně přemítám, zdali mám vůbec odpovídat, neboť je dost možné, či dokonce pravděpodobné, že se žádná odpověď ani neočekává.

Jogurtové vocaď pocaď

     

Jiný rovná se lepší?

     Když jsem poprvé přijel do nového světa amerického Colorada, úžas se stal mým každodenním společníkem, který se mě držel jako klíště, a ne, a ne se pustit. Pro Evropana jako jsem já je to nejspíš něco naprosto normálního a očekávatelného, takže bych se nad tímto jevem neměl příliš udivovat, ale to je začarovaný kruh.

Překlad slova zhouba

     Sedni lásko,

            seď a piš...

     Kavárna byla zřízena v útulné uličce vedoucí z hlavního náměstí, které poslední dobou sloužilo především jako obrovské parkoviště. Na rozdíl od sluncem rozpálených dlažebních kostek bylo v uličce kryté stínem vysokých domů příjemné chladno a člověk měl konečně pocit, že může bez zábran dýchat.

Není chvály bez ale

Případ uzavřen.

„No, to je dost, tak spusť.“

„Jen si umyju ruce, vydrž.“

„Jsem na to moc zvědavej! Celou dobu jsem ti držel palce!“

„Co říkáš?“

„Že jsem ti držel palce!“

„Až tak skvělej spolubydlící že bys byl? To se mi nechce věřit.“

„Blbečku. Člověk ti tady u studia poskytuje duševní podporu a ty to ani neoceníš. Příště se na tebe můžu vyprdnout.“

„Příště se za mě zkus možná pomodlit. To přece umíš, ne?“

Dědeček

„Pojď domů, dědo, pojď.“

    

        Stál jsem na travnatém břehu a hleděl dolů na rozčeřenou hladinu. Nebe bylo pokryto šedou vatou dešťových mraků a foukal chladný vítr. Po rybníku ze třech stran ohraničeného starými břízami se proháněly vlnky soupeřící o to, které z nich se první podaří roztříštit se o vystouplý břeh. Vpravo u písčité pláže plavala rodinka kachen. Nedaleko od nich se v hladině odrážel majestátní obraz dvou sněhově bílých labutí, které sem opakovaně přiletovaly za potravou.

Východ noci

Otevřela oči,

           aby mohla žít.

     Přivstala si, ostatně jako pokaždé. Vrozený budík jí v hlavě začal břinkat kolem osmé hodiny. Protřela si ospalky zalepené oči a odložila knížku, kterou od včerejšího ulehnutí do postele stále držela v ruce. Nikdy se neponaučí, usmála se.

     Nezdržovala se snídaní ani sprchou, na to bude ještě času dost. Přes sněhově bílá ramena si přehodila hebký župan, který ji okamžitě vymanil z dotěrného objetí prochladlé ložnice. Světlé vlasy si odhodila z čela a vyběhla po schodech nahoru. Podlaha studila, zdi mlčely. Úzkými okny na schodiště dopadaly šikmé pásy chabnoucího světla. Stihne to. Ještě pár schodů. Na tváři se jí objevil úsměv. Samovolný, automatický. Přivolaný vzrušením, které jí pomalu stékalo po srdci, jako když čerstvý med stéká po plástvi dolů.