Jogurtové vocaď pocaď

     

Jiný rovná se lepší?

     Když jsem poprvé přijel do nového světa amerického Colorada, úžas se stal mým každodenním společníkem, který se mě držel jako klíště, a ne, a ne se pustit. Pro Evropana jako jsem já je to nejspíš něco naprosto normálního a očekávatelného, takže bych se nad tímto jevem neměl příliš udivovat, ale to je začarovaný kruh.

     Obrovská auta, neuvěřitelně milí a přátelští obyvatelé coloradského venkova, gigantická balení potravin, která na rozměrech nabývají ještě mnohem víc, nesou-li označení family size. Při mém prvním setkání s balením cereálií, které by průměrné české rodině vystačilo nejméně na dva, ne-li tři, týdny jsem automaticky vytáhl z kapsy svůj chytrý telefon a podlehl pokušení, či snad dokonce povinnosti, si tu anomálii vyfotit. To mi nikdo neuvěří, říkal jsem si tehdy. Dokonce i mléka, která se zřejmě po celém území Spojených států amerických prodává v galonových kanystrech (které vydají přibližně za tři litry tekutin) mi tehdy (před měsícem) připadala jako nový druh endemita, na kterého lze narazit pouze tady, za Velkou louží. Není divu, že potravinářskému průmyslu musel být do jisté míry uzpůsoben i průmysl elektronický. Pochopitelně mám na mysli především mikrovlnky a ledničky, které nabývají rozměrů větších, než je můj šatník doma v České republice. Ne nadarmo se říká „Velká Amerika“.

     Ale budiž.

     Na nepřirozené pojetí velikosti jsem byl ochoten si za několik dní zvyknout, takže jsem si při vstupu do supermarketu už nepřipadal jako v Jiříkově vidění, nýbrž jako bych vkračoval do odlehlého lesa – víte moc dobře, že je to jenom obyčejný les, ale přesto se máte na pozoru před potenciálními nebezpečenstvími, či nepředpokládanými vývoji událostí.

     Ano, po měsíci života na druhé straně planety (ještě doteď si občas se zájmem prohlížím podlahu pod sebou a dumám, jestli tam na druhé straně je můj milovaný domov) si člověk zvykne téměř na cokoliv, pokud se nejedná o zážitky traumatické či nějakým jiným způsobem nepříjemné.

     Co však stále upoutává mou pozornost a probouzí opatrnost hraničící až s nedůvěrou a podezřívavostí, je americký jogurt. Především jeden jeho typ mi dělá značné starosti a nedává mi lehkého spaní.

     Abych uvedl věci na pravou míru. S myšlenkou odlišit se od ostatních se zcela ztotožňuji a podporuji takovou filozofii za každé situace, počasí i aktuálního rozpoložení mysli. Jiný znamená dobrý. Co dobrý, ba přímo výborný! Jiný znamená zajímavý a zajímavý zase zábavný. Takový řetězec vnímám jako jednoduchý vzorec pro život, který alespoň v mém případě dokonale fungoval, a i nadále přináší pozitivní výsledky.

     Nicméně jako všude, panuje i zde jednoduché pravidlo, které jako jediné stojí za to dodržovat a řídit se jím.

     Všeho moc škodí.

     Nechci vás, mí drazí čtenáři, ukamenovat příliš abstraktními pojmy, jelikož si uvědomuji, že osvědčenou metodou, jak něco názorně ukázat či vysvětlit, je jednoduchá demonstrace. Vezměme si proto právě kelímek amerického jogurtu.

     Co to má co dělat s touhou se odlišit, ptáte se.

     Inu, víc, než si myslíte.

     Nepochybuji, že všichni do jednoho máte v mozku zakódovanou barevnou představu obyčejného kelímku od jogurtu ve vysokém rozlišení a jasných barvách. Komolý kužel, jehož větší podstava ční vzhůru, kdežto podstava menší tvoří jádro stability celého jogurtu.

     Vcelku obyčejné.

     V Americe? Ó, nikoliv, mí drazí přátelé!

     Neohrožené Spojené státy totiž pojaly koncept odlišení se za něco nezbytného, ba dokonce životně (v případě potravin expiračně) důležitého.

     Vezměte si představu ideálního jogurtu a nyní ji otočte vzhůru nohama. No ano, nebojte se, jogurt se nevylije, koneckonců je to jogurt ideální. Nyní se pokuste změnit vstup do jogurtu, tedy víčko umístěte na menší postavu, která nyní ční vzhůru.

     Tadá!

     No, co vy na to? Není to ten pravý bizár? Ten skutečný, ze kterého vám z nějakého důvodu běhá mráz po zádech. Je to mutant, na kterém je všechno špatně. Noční můra perfekcionistů, zato dokonalý objekt zájmu pisálků s možná až příliš divokou fantazií.

     Nejhorší na tom všem je však skutečnost, že se jedná o skutečnost ničím nezbarvenou, právě naopak o skutečnost prostou a přesnou a do jisté míry (vezmeme-li v potaz celý koncept odlišení se) zcela logickou.

     Ano, zajímavé to rozhodně je. Takový obrácený kelímek upoutá vaši pozornost, pobaví vás, snad vás i přivede na cestu existenčních myšlenek, jako se to stalo v mém případě. Takový jogurt se stane něčím jako modlou, která vyniká nad vším ostatním, která ve vás rozdmýchává úžas a pocit nadpřirozena. Však i naši předkové uctívali věci neznámé, o nichž si mysleli, že přišli z jiného světa.

     To všechno beru.

     Otázka praktičnosti je však docela jiná pohádka, která se bohužel mění v noční (tedy spíš ranní) můru, jež ve vás u snídaně probouzí dosud nepoznané vlny hněvu a zlosti. Jinými slovy ve vás probouzí temnou stránku vaší osobnosti.

     Jsem schopný akceptovat vaše pochybnosti a věty typu „však on určitě přehání“.

     Ale zkoušeli jste někdy jíst jogurt dnem vzhůru? Zkoušeli jste někdy přemluvit takový jogurt, který má sice z hlediska fyzikálních zákonů mnohem lepší stabilitu, avšak o to horší dostupnost, aby vám vydal svá tajemství? Zažili jste někdy situaci, kdy se vám lžička v ruce (jindy vcelku obratný a pohotový nástroj) mění v kovový pohrabáč, kterým se snažíte ukořistit alespoň trošku té výsměšné substance? Pokoušeli jste se snad někdy ve svém životě porazit takového nepřítele, jakým je americký jogurt, jednoduchým zákonem přežití „jídlo se nevyhazuje, pořádně to vyškrab“?

     Ano, jsem vskutku ochotný akceptovat vašeho zpochybňování. Ale nejdřív mi prosím ukažte, jak se takový americký jogurt jí, jelikož já (a takové přiznání mě vůbec netrápí) jsem na něj ještě nevyzrál.

     A nebojte se. Ani na ty, kteří dočetli až sem, jen aby se dozvěděli nějaké to moudro, které nám učiní život snazším a ze světa udělá zase o něco hezčí místo k žití, jsem nezapomněl.

     Buďte odlišní. Ale pro lásku boží nepřehánějte to.

     P.