Překlad slova zhouba

     Sedni lásko,

            seď a piš...

     Kavárna byla zřízena v útulné uličce vedoucí z hlavního náměstí, které poslední dobou sloužilo především jako obrovské parkoviště. Na rozdíl od sluncem rozpálených dlažebních kostek bylo v uličce kryté stínem vysokých domů příjemné chladno a člověk měl konečně pocit, že může bez zábran dýchat.

     Viktor Korábek si nesedl na terasu mezi další odpolední návštěvníky, kteří se cestou z práce stavili na ledovou kávu. Raději si zalezl do přítmí kavárny, která slibovala únik před bodrým hlukem konverzací, teplem a snad, jak doufal především, před vlastními myšlenkami, které se na světle zdály poněkud opravdovější a naléhavější.

     „Promiňte to zpoždění,“ vynořil se po nějaké době zpoza korálkového závěsu nevelký muž se znatelně napjatou košilí na břiše, neoholenou tváří a rozmáhající se pleší. Rovněž nápadné byly dva tmavé pytle pod jeho očima. Unavený, ne víc jak padesát let. „Nevím, kde mi hlava stojí. S prací se roztrhl pytel.“ Zdvořilý, nervózní. To poslední Viktor čekal ze všeho nejméně, ale co na tom záleželo „Proč jste se se mnou chtěl sejít, pane...“

     „Korábek.“

     „Promiňte, nemám na jména zrovna paměť. Á, slečno, poprosím jeden domácí džus. Hm, pomerančový. Děkuju“

     „A pro vás ještě jednu?“ zeptala se servírka, podle vzhledu nejspíš brigádnice z místního gymnázia, a pokynula hlavou k prázdnému panáku vodky ležící před Viktorem, kterému neunikl pátravý pohled příchozího skrytý za jemným závojem shovívavosti.

     „Dám si taky džus, díky.“

     „Hádám, že ta rozmrzelost má co dočinění s naší schůzkou?“ Viktor přikývl a poklepal prstem na včerejší výtisk novin, který ležel na malém kavárenském stolečku. Chlapovi velký titulek na přední straně plátku nestál ani za kratičký pohled. Ví, proč je tady.

     „Poslouchám.“ Zdvořilý tón se jako nějakým kouzelnickým trikem přeměnil na bezbarvý, úřednický způsob mluvy.

     Bez přípravy by nevěděl, jak začít. Nejspíš by se zakoktal a skákal od jednoho k druhému, což, jak odtušil, policajti nesnáší. Hezky pěkně popořádku, zevrubně. Dejte si na čas. Sebemenší detail může nabýt podstatné důležitosti. Jenže k čemu byly v tomhle případě detaily, vždyť je to jasný jako facka.

     Náctiletá servírka donesla objednávku a možná až s příliš třesoucíma rukama položila tác na stůl. Oběma věnovala příjemný úsměv, za který jí každý zákazník musel trochu té nemotornosti odpustit.

     Když se vzdálila a oba opět osaměli, Viktor spustil. Mluvil potichu, vyrovnaně, ačkoliv na několika místech vyprávění se musel zastavit a napít se pomerančového džusu, ne snad proto, aby uhasil žízeň či zvlhčil vyschlá ústa, nýbrž aby zabránil nevyhnutelnému lámání hlasu, které se ho ne a ne pustit.

     S tím však přeci počítal.

     S Natálkou jsme spolu byli už od střední. Myslím, že to začalo o prázdninách v prváku, nebo tak nějak. Nikdo to v tu chvíli neřeší, ale já jsem si zprvu myslel, že nám to moc dlouho nevydrží. Koneckonců, víte, jak to dopadá se vztahy ze střední. Do maturity je všechno krásně růžový, pak ale přijde vysoká a všechno jde do háje. Nový život, nové lidi... jo, nové příležitosti. O to víc jsem se do Naty zamiloval, když jsme tohle všechno přečkali relativně bez problémů.

     Nebyla jako ostatní, i když si uvědomuju, že to může o své holce tvrdit každý. Se svými nedokonalostmi byla prostě nádherná. Co jsem na ní oceňoval, byla ta její normálnost a obyčejnost. Neřadila se mezi fifleny, co musely trávit hodinu v koupelně nad líčením, nepotřebovala celé dny běhat po obchoďáku a vybírat šaty, nemusela si hrát na žádnou dámičku v šatičkách a s kabelkou zachycenou v loketní jamce. Kdepak, Naty si jednoduše sepnula svý krásný dlouhý a ebenově černý vlasy do culíku, na nose si posunula brýle a všechno završila mikinou s kapucí. Vážně jsem neznal jinou holku, která by milovala mikiny, tak jako ona. A, do háje, taky nikoho, komu by víc slušely.

     Často jsme spolu jen tak chodili po nocích a procházeli se, dělali kraviny a prostě byli spolu. Žádný restaurace a drahý pití, k čemu? Stačila nám lahev vína, se kterou jsme vždycky vyšli až za město, kde jsme hodiny zírali na hvězdy. Mnohdy nás ani déšť nezastavil. Jo, Natálka byla holka do nepohody, a to vám teda řeknu, to je v téhle době dost nedostatkový zboží.

     Už chápete tu její neobyčejnou obyčejnost?

     Prstýnek jsem ji dal potom, co jsem ji donutil přečíst si jednu mou povídku, která byla prakticky jenom o nás. Ne, že bych ji musel ke čtení přemlouvat, vlastně mi ji horlivě vytrhla z ruky a začala číst hned, jakmile ji spatřila. Víte, vždycky, když něco četla, rty se jí jemně pohybovaly a sem tam se kousla do rtu v lehkém úsměvu, to když si našla s postavami něco společného. Miloval jsem psaní, ale ještě víc jsem miloval pozorovat ji, jak si čte mé řádky.

     Na svatební cestu chtěla jet do Nepálu. Jen tak, s batohy na zádech, vidět tu krásnou zemi. Snila o tom od malička. Dokonce měla svůj pokoj v domě rodičů oblepený plakáty z Himalájí, které ukazovaly krásy chudého Nepálu, jež byly jeho bohatstvím. Určitě jste si zjistil, že pracuji jako překladatel. Práce je to krásná, ale chvíli to trvá, než se člověk vypracuje. Jako čerství absolventi jsme to neměli jednoduché. Pokud jsem své nastávající chtěl splnit sen, a na to si sakra vsaďte, musel jsem začít pořádně šetřit.

     A právě to vedlo k tomu, že jsem přijal tu zakázku.

     Našla si mě sama. Když jsme se před půl rokem s Natálkou vrátili z pátečního nákupu ztahaní jako psi, čekala mě na soukromém emailu zpráva od jistého pana Drymla.

     Svou soukromou adresu jsem více méně používal jenom jako prostředek spojení s mou vrchní múzou. Jakýkoliv nápad na povídku či dobrý příběh putoval přes email rovnou do Natálčiny schránky. Odpovídala vždycky během několika chvil, a to i v případech, kdy jsme oba dva seděli na pohovce v obýváku a četli si. Někdo by mohl tvrdit, že je to degenerace našich vrstevníků, ale mi to brali jako naši malou zábavnou hru. Je to v zásadě i roztomilé, když tomu dáte šanci. Pokud se Natálce můj nápad líbil, odepsala vždycky krátkými verši. Jako třeba tuhle:

Vždyť můj názor dávno víš.

Sedni, lásko.

Seď a piš!

Pokud se jí nápad nezamlouval, napsala něco ve smyslu:

Nezoufej a dýchej tiše,

Je to jenom další klišé!

To, že se verše nesouhlasu na displeji objevovaly jen zřídkakdy, nebyla ani tak zásluha mé zdaleka ne neomylné fantazie, nýbrž nevyčerpatelného zdroje podpory, kterou mě Natálka denně zásobovala. Proto jsem byl poněkud zaskočen, když v náhledu této zprávy stálo: „Poptávka, spěchá!“

     Pan Dryml byl zřejmě muž činu, protože celou záležitost objasnil jen dvěma holými větami. Zakázka činila dvě stě padesát stran odborného textu. Datum odevzdání bylo stanoveno na 6. června. Při pohledu na číslo označující platové ohodnocení za včasné odevzdání překladu jsem se zalkl. S očekáváním jsem proběhl několik stran ukázky a během půl hodiny jsem zakázku potvrdil.

     Podle vašeho výrazu hádám, že jste si domyslel, o co se mělo jednat. Už po několika řádcích toho vzorku textu mi tady v hlavě zazvonilo výstražný hlášení. Vykašli se na to, Viktore, tohle zavání průserem. Říkejte si tomu, jak chcete. Instinkt, šestý smysl nebo předtucha. I navzdory své poetické duši jsem pro to nikdy pojmenování nehledal. Myslím, že některé věci by své jméno mít neměly. Každopádně jsem to něco ve své hlavě poprvé za život neposlechl.

     Co vás dokáže zastavit, když jediné, co máte před očima, je štěstí ve tváři ženy, kterou milujete stokrát víc než sami sebe? Nepochopte mě špatně, jsem si naprosto jistý, že by Naty byla stejně šťastná, kdybych ji na líbánky vzal i do Krkonoš pod stan. Za předpokladu, že bychom sebou měli lahev vína a nad hlavou otevřenou oblohu s oceánem hvězd. Nicméně sny jsou od toho, aby se plnily.

     Brzy nato mi přišel oficiální originál dokumentu. Jak uváděla průvodní zpráva, obsah byl do značné míry odborný, ačkoliv bylo patrné, že ho nepsal úplný znalec. Místy jsem měl pocit, že se jedná o různé kousky vytržené odjinud. Do práce jsem se dal téměř okamžitě. Pochopitelně až po večeři. Nikdy bych se neokradl o čas strávený s Natálkou, na to vemte jed. Možná to byl právě důvod, proč mí ostatní kolegové stoupali po žebříčku mnohem výš a mnohem rychlejším tempem než já. Život je o prioritách, no ne?

     Nejspíš vás neudiví, že každé slovo, které jsem přeložil mi připadalo jako jen další hřebíček do rakve mého svědomí. Je ale pozoruhodné, jak málo stačí k tomu, aby se věci zprvu podivné a nevídané staly obyčejnou rutinou. Lidé se nejspíš přizpůsobují až příliš rychle. Nechci ale zabíhat do filozofie. Šlo mi jen o to vyjádřit, že po několika hodinách práce jsem se na text, který vcelku obtížně probíhal před očima, díval už z úplně jiného úhlu pohledu. Abych byl konkrétní, z ptačí perspektivy nepálské části Himalájí. Koneckonců, co jsem mohl vědět? Dost možná byly potřeby pana Drymla čistě pedagogického rázu, což bylo samozřejmě samo o sobě dost děsivé, ale co čekáte? Člověk věnuje hledání výmluv a ospravedlnění mnohdy celý svůj život, byť třeba nevědomky.

     „Je všechno v pořádku, pánové?“

     „Zatím ano, díky.“

     „Nemám zapnout větrák? Je tu vcelku teplo.“

     „To nebude třeba,“ přeběhl detektiva Viktor, kterému se po páteři plazil ledový pás husí kůže.

     „Prosím, pokračujte.“

     Ačkoliv jsem si nikdy netahal práci domů do soukromého života, překlad té konkrétní zakázky mi nahlodával myšlenky jako červotoč. Abych byl upřímný, ani mě nepřekvapilo, když Natálka, před tím, než jsme ulehli ke spánku, přišla s jednou z těch vážnějších promluv.

     „Tak, co se děje?“ posadila se do tureckého sedu a začala si hrát s prsty mé ruky. „Nehrej to na mě, čtu ti to ve tváři.“

     „Naty, já fakt nevím, co by se mělo dít. Co máš na mysli?“

     „Mám na mysli to, jak jsi poslední dobou nepřítomný,“ začala svým tónem, který neskutečně definoval její charakter. Mluvila klidně, mile a ležérně. Konstatovala fakta, která by kdokoliv jiný považoval za výčitku či útok, ale nikdy ne Natálka. Ostatně to byla jedna z dalších věcí, které jsem na ní tak miloval. Co na srdci, to na jazyku, bez skrytých významů a sarkasmu. „Mám na mysli to, jak neustále dumáš nad tou zakázkou, kterou jsi před dvěma týdny přijal. Myslela jsem si, že je to jen nějaký zapeklitý oříšek, nad kterým se trápíš, ale tohle je něco víc, Viktore. Nejen, že tě to trápí, bere ti to energii a duševně tě to vyčerpává. Pamatuješ si, co jsem ti řekla na konci třeťáku na gymplu?“

     „Že mi dáš kopačky, pokud budu stavět práci na první místo?“

     „Vím, že to neděláš. Ale očividně ti ta práce nesvědčí a pokud musíš dělat něco, co tě tak ničí, nechci, abys to dělal.“

     „Hm, jinak mi dáš kopačky?“

     „Viku, tohle je vážný!“

     „Slibuju, že je tohle poslední klišé, které ode mě uslyšíš, ale neuvěřitelně ti to sluší, když se zlobíš.“

     Pochopitelně jsem si vysloužil ránu polštářem. A také její smích. Pochopitelně.

     „Tak... co ty na to? A nech si ten svůj prokletej úsměv, ďolíčky na mě neplatí.“

     Lhala.

     „Slibuju, že pokud mě ta zakázka bude ničit, praštím s tím.“

     „Zajímalo by mě, jestli tak žalostně lžeš jenom přede mnou, nebo to prostě fakt jen neumíš.“

     „Jsi jen neskonale prozíravá a uchovat před tebou jakékoliv tajemství se rovná minimálně výstupu na Everest.“

     „Minimálně! Miluju tě, a nechci, aby ses kvůli nějaké pitomé práci měnil, dobře? Peníze budou.“

     „Miluju tě a nechci, abys mi dala kopačky.“

     „Nejradši bych tě praštila.“

     „Nejradši bych tě políbil.“

     „Proč to neuděláš?“

     Udělal jsem to. Vlastně jsem toho udělal ještě kapánek víc, ale tím vás nebudu zatěžovat. Chtěl jsem vám jen říct, že pokud se na mně Natálce něco nezdálo, měla většinou pravdu. Ale co to kecám, měla pokaždé pravdu.

     Znovu jsem si pročetl stránky, které jsem už přeložil. Věty byly holé a nečeské, z čehož byla patrná nesoustředěnost, s jakou jsem na tom pracoval. Má pravdu, opakoval jsem si neustále dokola, zatímco mé prsty dál dopadaly na klávesnici. Poslechni ji, hlupáku, a přestaň, než se do toho příliš namočíš.

     Jenže, detektive, co vás dokáže zastavit, když jediné, co máte před očima, je štěstí ve tváři ženy, kterou milujete tisíckrát víc než sami sebe? Navíc, sny se mají přece plnit, no ne?

     Pokračoval jsem v práci a každý další úder na klávesu představoval pohyb brku namočeného do krve po starém pergamenu. Pokračoval jsem slepě a s nechutí, s odporem k sobě samému. Natálka to věděla, ale odtušila, že to musím udělat... hrome, že to toužím udělat. Celou tu dobu tam byla pro mě. Ne, že by jindy nebyla, měl jsem jen potřebu to říct nahlas. Dny ubíhaly a přibývající stránky zanechávaly na mně čím dál zřetelnější stopu. Dokonce už i já sám jsem ty změny zaznamenal. Návaly úzkosti a neustavičně atakující svědomí. Přestaň s tím, nestojí to za to! Nejhorší na tom byl ten pocit, jako bych měl... ech, explodovat. Nedokázal jsem o tom Natálce říct, ihned by mi to zakázala.

     Každopádně, zdolání Everestu se najednou nezdálo být tak složité.

     „To jste v sobě vážně dokázal potlačit veškerou morálku a pud sebezáchovy? Není to pochopitelně nic neobyčejného, setkávám se s tím častěji než by člověku, který si chce zachovat alespoň trochu pozitivní pohled na svět, bylo zdrávo. To však nemění nic na tom, že se ani zdálky nejevíte jak někdo, kdo by v sobě dokázal takovou sílu najít. Bez urážky.“

     „V pořádku. Rozumím vašemu údivu, sám jsem se nad tím pozastavoval.“

     „Došel jste k něčemu?“

     „Že je to naopak. Sílu potřebuje člověk právě k tomu, aby se dokázal zachovat tak, jak mu bylo úporně vtloukáno do hlavy. Vašimi slovy, abyste dokázal zachovat morálku a pud sebezáchovy.“

     „To by však znamenalo, že je člověk od přirození podlý a darebný tvor, jemuž je možné podobné manýry vyhnat z hlavy jen za pomocí rákosky.“

     „Nesnažte se mi namluvit, že pro někoho, jehož živobytím je darebnost a nechutnost ostatních lidí, je to překvapivé zjištění. Ale filozofii stranou.“

     Dusil jsem se ve šťávě vlastního svědomí. Opravdovým mučením však byl pohled na Natálku, na níž se ta prokletá aura zamlčování, nátlaku a strachu přenesla také. Chodila jako tělo bez duše, sem tam mi odpověděla na otázku. Jak jinak než jednoslovně.

     Uklidnilo mě jedině poslední uhození klávesy, jímž jsem uzavřel větu a celou tu pekelnou zakázku rovněž. Ze srdce mi spadl obrovský balvan, žel nejspíš přímo na palec, protože jsem došel k příšernému uvědomění, jehož zásah se dal srovnat možná tak s ránou baseballovou pálkou.

     Přišla řada na revizi.

     Myšlenka toho, jak se opět prokousávám stránkami toho odporného svazku, přinesla na svých havraních křídlech ostrou bolest hlavy a poryv čirého běsu. Ne, nedokázal bych to. Celé tělo se proti mně vzbouřilo. Mohl jsem jen bezmocně přihlížet, jak otevírám email, přikládám přeložený dokument a dopisuji číslo účtu. Nic víc. Na prázdné stránce to dvanácticiferné číslo působilo jako pěst na oko, ale co naplat. Kurzor uhodil na tlačítko „Odeslat“.

     Rázem vše zmizelo.

     Chápete? Bylo to pryč. Přišel konec obavám a sklíčenosti, úzkosti a třasu dlaní, ale především konec zakázce samotné. To vše jako na povel vymazáno jednoduchým „Vaše zpráva byla úspěšně odeslána.“ Život opět nabral jasné barvy, vrátila se mi dobrá nálada. Přál bych vám vidět výraz Natálky, když se navečer vrátila z knihovny a našla celý byt obsypaný růžemi.

     „Říkal jsi, že už se k žádnému klišé neuchýlíš,“ řekla mi, když jsme později leželi v posteli v objetí a pili víno přímo z lahve. Oknem jsme pozorovaly hvězdnou oblohu, která byla poněkud zahalená světelným znečištěním vyzařujícím z nočního města, ale stačilo nám vědomí, že tam někde venku je.

     „A ty jsi tu prachsprostou lež neprohlédla?“

     „Musím občas přizavřít jedno oko.“

     „Nejradši bych se urazil.“

     „Nejradši bych tě políbila.“

     „Proč to neud...“

     Když mi nad ránem usnula s hlavou složenou na hrudi, můj samsung se probral k životu. Peníze dorazily na účet s poděkováním a nemalou prémií za rychlost dodání.

     Další den jsem napsal novou povídku. O zamilovaném páru, který se rozhodl o svatební cestě letět do Nepálu. Nepatřila zrovna mezi mé nejvydařenější, protože jsem se vzrušením pospíchal s napsáním závěru, ten byl ze všeho nejdůležitější. Určitě čekáte, že jsem skončil slovy: „... přiblížili se a strnuli v nekonečném polibku, zatímco dovnitř dopadaly skomírající paprsky zapadajícího slunce, jenž nad mořem mraků připomínalo ten nejjasnější maják. Kdyby se podívali z okénka, v dálce by spatřily vysoké štíty majestátních Himalájí. Avšak je nemohli vidět, neboť mysl a zrak jim zcela vyplňovala přítomnost toho druhého.“ Poetické? Ano. Romantické? Beze sporu. Ale Natálka byla v srdci živel. Takový, který je nutno přiživovat dalšími a dalšími dobrodružstvími, jinak hrozí, že pohasne a už nikdy nebude jako dřív.

     Raději jsem tedy napsal: „Protřela si oči zalepené ospalky a hlasitě zívla v domnění, že tak vzbudí toho, kdo měl ležet vedle ní. Postel však byla až na zmuchlané prostěradlo a neustlanou peřinu prázdná. To je divné, pomyslela si, když pohlédla na již znatelně poškrábaný displej mobilu. 29. května. Nevzpomínala si, že by říkal něco o tom, že musí brzy do práce. Zavětřila, ale k jejímu zklamání vůni právě se smažící vaječné amolety, čerstvé pažitky a cibule také neucítila.

     S obtížemi vstala z postele. Paprsky ostrého ranního slunce ji přemlouvaly, naléhaly, ale nemohly se vyrovnat té rozkošně dětské zvídavosti. Vešla do jasně osvětlené kuchyně a přečetla si vzkaz na stole, vedle něhož ležela těžká pohorka. ‚Druhou najdeš tam, kde ses rozhodla na tohle bláznivé dobrodružství přistoupit.‘

     Neváhala.

     Kopec s vyhlídkou, kde jí dal přečíst povídku, v níž ji tak neotřelým způsobem požádal, aby se stala jeho ženou, se rozprostíral nedaleko za městem. Nedočkavost ji přiměla utíkat. Rosa se třpytila na stéblech trávy, která se mírně skláněla pod jemnými doteky západního vánku.

     Vyškrábala se na kopec a shlédla na třpytící se střechy města pod ní, stále mokré od včerejšího deště. Vydýchala se a pohlédla na těžkou botu, která seděla pod stromem a čekala na ni. Jenom na ni.      Shýbla se a spatřila cíp něčeho bílého. Dlaně se jí chvěly, ale i přes to dokázala obálku opatrně otevřít.

     ‚Sen čeká, lásko‘ stálo na lístečku uvnitř. Co to má...

     Za jejími zády promluvil hlas, jenž do ranní páry zvedající se pod dopady teplých paprsků zašeptal jen několik slov.“

     „Udělala to, že?“ naklonil se detektiv se zaujetím. „Udělala to přesně tak jako v té povídce. Vstala a v kuchyni našla pohorku. Vydala se na místo, kde jste ji požádal o ruku. A tam už čekaly letenky do Nepálu. To vše bylo napsáno, to vše mohla očekávat, jenom...“

     „Ano?“

     „Jenom nemohla tušit, co jí hlas za jejími zády poví. Protože o tom papír mlčel.“

     „To, co jsem jí tehdy pověděl, se nedozvíte. Ta slova totiž patřila výhradně jen jí a nikomu jinému.“

     Detektiv se opřel do židle s beztvarým výrazem ve tváři, ve kterém Viktor dokázal pozorovat náznaky zklamání. Do třetice přišla mladá servírka a zeptala se, jestli je všechno v pořádku. Odpověděli, že ano.

     Jak prázdná a urážlivá fráze.

     Velké přípravy mohly začít. Chtěl jsem s nimi Natálce pomoct, ale nikdy by to nedopustila, tak moc si to chtěla užít. Díky jejímu nadšení jsem měl alespoň čas na několik dalších projektů, ale nemohl jsem se pořádně soustředit, když jsem ji pozoroval, jak pobíhá po bytě se seznamem věcí, které je nutné ještě dokoupit. Obklopovala ji neuvěřitelná síla, která mě nutila ke psaní. A tak se Natálka opět stala mou živoucí inspirací, zmateně pobíhající po bytě, s vlasy odhrnutými z čela, kontrolující stav našich krosen, přičemž ji na rtech po celou tu dobu hrál nesmrtelný úsměv.

     To bylo před dvěma týdny.

     Krátce nato se ozvala minulost. Udeřila celou svou drtivou silou, kterou nashromáždila, zatímco jsem každým uplynulým dnem nabýval dojmu, že je to pryč. Představte si, že jsem si myšlenky na ten prokletý projekt prostě zakázal. Na povel jsem ho vymazal z hlavy a hodnou chvíli poté, co se stala ta věc, mi trvalo, než jsem si dal dvě a dvě dohromady.

     Než jsem si uvědomil, co jsem napáchal.

     Natálky otec pracoval v zahraničí. Vedl pobočku nějaké farmaceutické společnosti bůhví kde. S Natálkou moc dobrý vztah neměl, protože už když byla malá, rozhodl se ji i s Natálčinou matkou opustit a odejít za penězi. Nenáviděla ho za to celý svůj život. Po zásnubách ale Natálka usoudila, že by se mu měla ozvat a ejhle. Starý pán se rozhodl, že se po tolika letech zachová jako správný taťka. Natálka ho měla vyzvednout na letišti v našem oprýskaném kombíku. Při představě, jak stařík ohrnuje nad našim čtyřkolovým miláčkem nos, jsem se to Natálce pokoušel vymluvit, ale trvala na tom.

     „Nezajímá mě, že je nemocnej prachama,“ podívala se mi přímo do očí. „Buď si do toho auta sedne a bude se chovat slušně, nebo může jít klidně pěšky. Nebo sednout zpátky na letadlo. A teď mi dej ty klíčky, brouku, Naty jede na výlet.“

     Odjela a já jsem ještě nějakou dobu stál ve dveřích a obdivoval její vyrovnanost a skálopevnou rozhodnost. Snad bych starého pána i trochu politoval, kdybych ho neznal. Tedy, samozřejmě, že jenom z vyprávění. Přemýšlel jsem, jestli také dokážu nalézt takový klid v duši, až mě Naty poprvé představí mému tchánovi, který se zachoval jako to největší hovado. Uvažoval jsem, jestli si s ním vůbec budu mít co říct, ale nakonec jsem se uchýlil ke staré dobré metodě, která nám s Natálkou přirostla k srdci. Řeš problémy, až nastanou.

     Zrovna jsem dopisoval třetí stránku povídky o ženě, která se rozhodla s batohem na zádech procestovat svět, když se z rádia, které si v kuchyni spokojeně broukalo ozval roztřesený hlas naléhavých zpráv. Dokonce kvůli ní přerušili písničku I see fire od Eda Sheerana. Přesně si vybavuju, jak mi později nesnesitelně hrála v hlavě. Rádio s Natálkou neposloucháme, slouží nám spíš jako zvuková kulisa, která nám oběma dává pocit, že v bytě nejsme sami, i když v něm sami jsme.

     Úplně sami.

     Slunce pralo do oken a přeměnilo ložnici na parnou výheň. Zprvu jsem si myslel, že mě vyhnala žízeň, ale když se k tomu teď vracím, jsem si jistý, že to naléhavost v hlase z rádia mě donutila odložit počítač a jít do kuchyně.

     Akorát jsem si do sklenice točil vodu z kohoutku, když hlasatelka hovořila o... Proč vám to vykládám? Nepochybně jste poslouchal stejné vysílání, nemám pravdu? Můj kamarád z Prahy později tvrdil, že to omílali na všech stanicích. Rozhlas, televize a internet toho byly plné.

     Zprvu jsem přestal dýchat a jen poslouchal. Voda už dávno přetékala přes okraj sklenice, ale to jsem nevnímal. V hlavě mi rezonoval jenom ten chraptivý, kolísavý tón hlasatelčiny řeči. Víte, jak se říká, že před bouří nastává hrobové ticho? Tak nějak bych popsal to, co se ve mně to horké letní odpoledne před necelým týdnem odehrávalo. Pak nastal zlom. Prudký a kolmý zlom, který mohl znamenat jenom dlouhý pád z výšky. Úzkost se ve mně nashromáždila jako ta voda ve sklenici. Doslova přetékala. Podlomila se mi kolena a já se svezl po kuchyňské lince na podlahu. Určitě jsem se přeslechl. Nevěřil jsem tomu pomalému a plačtivému hlasu ani slovo. Nenáviděl jsem každý zvuk, který vyšel té ženské z úst. Každý ví, že média manipulují s lidmi. Je to jenom další lež, kterou si vymyslel nějaký papaláš jako součást strategie pro blížící se předvolební kampaň.

     Tak proč to všechno znělo tak skutečně?

     Nikoliv síla, ale hluboký temný strach mě donutil vstát a vytočit Natálčino číslo. Volaný je momentálně nedostupný, zkuste to... Mrštil jsem s tím krámem o zeď.

     U kormidla se vystřídala zoufalost. Co budu dělat? Musím jet za ní! Ale nemám auto. A pokud je jen něco z těch nesmyslů pravda, veřejná doprava nepojede. Poslední nadějí bylo kolo. Div jsem v zámku od sklepa nezlomil klíč, jak jsem spěchal. Ulice byly plné, několikrát jsem jen taktak nezajel vyděšeného chodce, který se právě s doširoka otevřenou pusou dovídal nejnovější zprávy skrze telefonní hovor. Překvapilo mě, že telefonní sítě ještě nejsou přetížené. Přísahám vám, že tak rychle jsem na kole ještě nikdy nejel. V tom spěchu jsem si dokonce zapomněl nazout boty, takže mi brzy z bosého a nyní už rozdrásaného chodidla tekla krev. To jsem ostatně také zjistil až později.

     K letišti nebylo možné se přes ucpanou dopravu nijak dostat. Seskočil jsem z kola a uháněl po svých, hnaný děsivou představou, jež ve mně probouzela má prokletá fantazie. Hukot sirén se neúprosně blížil. Zahlédl jsem několik těžkooděnců se samopaly, jak hlídají areál o průměru asi půl kilometru kolem celého letiště. Pochopitelně mě dovnitř nepustili.

     „Mám tam ženu!“ ječel jsem jednomu z nich do tváře, ale bylo to marné. Z pod masky na mě hleděly dvě temné, neústupné oči. Z obrovského kráteru ve střeše letištní haly se valily chuchvalce jako uhel černého dýmu, v němž se několikrát zaleskly odstíny modré a červené otáčejících se sirén.

Zoufalost vystřídala bezmoc. Tupá, plošná bezmoc. Co se odehrálo těsně poté, co jsem se na místě zhroutil, si nepamatuji, alespoň ne tak jasně, a nedokážu určit, zdali to byla ohavná skutečnost nebo jen další výplod ještě ohavnější představivosti.

     Svět začínal mít ostřejší kontury teprve až tehdy, když jsem se probudil pod bílou střechou provizorního stanu z plachtoviny, která pleskala ve větru, jenž ve své náruči přinášel nepřirozený shon a zápach spáleniny mísený se sírou. Lékaři do mě napustili nějaký sajrajt na uklidnění. Fungovalo to.

     Alespoň nějakou chvíli.

     „Kdy jste se to dozvěděl?“ Od rozmáhající se pleše se policajtovi odrážely paprsky po nebi putujícího slunce, a tak si přisunul židli do stínu.

     „Den poté,“ odpověděl Viktor s obtížemi. „Natálce jsem se stále nemohl dovolat a začínaly se objevovat první identifikace obětí. Oznámila mi to Natálčina matka, jelikož jsme s Natálkou byli teprve zasnoubení, veškeré informace o... Zkrátka mi to oznámila ona. Nemohla ani mluvit. Vlastně jsem jí rozuměl sotva každé druhé slovo, ale když se člověk ocitne tváří v tvář takovým okolnostem, nekontrolovatelný pláč na druhé straně spojení může znamenat jenom jediné.“

     „A teď jste tady.“

     „Teď jsem tady,“ přitakal Viktor. „Sedím tu a hovořím s vámi, zatímco mi vina drtí kosti na prášek a před očima mám jen jediné. Víte, co to je?“

     „Jak jste řekl, máte poetickou duši. Může to být naprosto cokoliv.“

     „A přesto se mně jako jediná logická věc jeví těch dvě stě padesát stránek. Právě těch dvě stě padesát stránek, které každým slovem, každou větou pojednávaly o výrobě domácí chemické nálože. Právě těch dvě stě padesát hrůzostrašných stránek, které jsem přeložil za dvě letenky do Nepálu. Těch, které jsem odmítl nahlásit. Jak si mohl být tak jistý, že to neudělám, detektive? Jak to věděl, když mi tu nabídku posílal, jak?

     Zabil jsem ženu, kterou jsem miloval milionkrát víc než sám sebe, pane detektive. A s ní stovky dalších lidí, kteří třeba jen přiletěli poblahopřát dceři k zásnubám.“

     „Anebo kteří se třeba jen vrátili ze služební cesty z Londýna, aby nasedli do taxíku a jeli domů, kde na ně čekal milovaný manžel se třemi dětmi, uvařeným obědem a tvarohovým dortem, který manžel s pomocí svých třech ratolestí upekl na přivítanou jako formu blahopřání k úspěšně uzavřené smlouvě s Londýnskou firmou.“

     Ten pohled byl nekonečný a spalující. Viktor ztratil dar řeči, a tak mlčel. Chtěl křičet, nemohl. Přál si plakat, nedokázal to. Necítil nic. Takové prázdno nikdy před tím nepoznal. Zoufale toužil po tom umět ho pojmenovat, vědět, s čím má co dočinění. Záhy si však uvědomil, že některé věci by své jméno mít neměly.

     Za oknem pražilo na terasu letní odpolední slunce. Krajky slunečníků se v nepřítomném lehkém vánku ani nezachvěly.