Není chvály bez ale

Případ uzavřen.

„No, to je dost, tak spusť.“

„Jen si umyju ruce, vydrž.“

„Jsem na to moc zvědavej! Celou dobu jsem ti držel palce!“

„Co říkáš?“

„Že jsem ti držel palce!“

„Až tak skvělej spolubydlící že bys byl? To se mi nechce věřit.“

„Blbečku. Člověk ti tady u studia poskytuje duševní podporu a ty to ani neoceníš. Příště se na tebe můžu vyprdnout.“

„Příště se za mě zkus možná pomodlit. To přece umíš, ne?“

Dědeček

„Pojď domů, dědo, pojď.“

    

        Stál jsem na travnatém břehu a hleděl dolů na rozčeřenou hladinu. Nebe bylo pokryto šedou vatou dešťových mraků a foukal chladný vítr. Po rybníku ze třech stran ohraničeného starými břízami se proháněly vlnky soupeřící o to, které z nich se první podaří roztříštit se o vystouplý břeh. Vpravo u písčité pláže plavala rodinka kachen. Nedaleko od nich se v hladině odrážel majestátní obraz dvou sněhově bílých labutí, které sem opakovaně přiletovaly za potravou.

Východ noci

Otevřela oči,

           aby mohla žít.

     Přivstala si, ostatně jako pokaždé. Vrozený budík jí v hlavě začal břinkat kolem osmé hodiny. Protřela si ospalky zalepené oči a odložila knížku, kterou od včerejšího ulehnutí do postele stále držela v ruce. Nikdy se neponaučí, usmála se.

     Nezdržovala se snídaní ani sprchou, na to bude ještě času dost. Přes sněhově bílá ramena si přehodila hebký župan, který ji okamžitě vymanil z dotěrného objetí prochladlé ložnice. Světlé vlasy si odhodila z čela a vyběhla po schodech nahoru. Podlaha studila, zdi mlčely. Úzkými okny na schodiště dopadaly šikmé pásy chabnoucího světla. Stihne to. Ještě pár schodů. Na tváři se jí objevil úsměv. Samovolný, automatický. Přivolaný vzrušením, které jí pomalu stékalo po srdci, jako když čerstvý med stéká po plástvi dolů.