Východ noci

Otevřela oči,

           aby mohla žít.

     Přivstala si, ostatně jako pokaždé. Vrozený budík jí v hlavě začal břinkat kolem osmé hodiny. Protřela si ospalky zalepené oči a odložila knížku, kterou od včerejšího ulehnutí do postele stále držela v ruce. Nikdy se neponaučí, usmála se.

     Nezdržovala se snídaní ani sprchou, na to bude ještě času dost. Přes sněhově bílá ramena si přehodila hebký župan, který ji okamžitě vymanil z dotěrného objetí prochladlé ložnice. Světlé vlasy si odhodila z čela a vyběhla po schodech nahoru. Podlaha studila, zdi mlčely. Úzkými okny na schodiště dopadaly šikmé pásy chabnoucího světla. Stihne to. Ještě pár schodů. Na tváři se jí objevil úsměv. Samovolný, automatický. Přivolaný vzrušením, které jí pomalu stékalo po srdci, jako když čerstvý med stéká po plástvi dolů.    

     Vztáhla ruku na zdobenou kovovou kliku a vydýchala se. Připravena? Staré panty, které se poslední dobou až příliš blízce přátelily se rzí, zaskřípaly a dovnitř vnikla oslepující záře. Zavřela oči a vnímala, jak jí paprsky dopadají na světlou pleť. Zprvu nepříjemně lechtivé mravenčení se změnilo v hřejivé doteky slábnoucích slunečních paprsků. Odvážila se pootevřít unavená víčka. Jenom trošku. Vykročila ze dveří. Mírný větřík jí čechral vlasy, které se začaly oddávat houpavému vlnění. Někde v dálce slyšela zpívat ptáka. Pěnkava? Možná.

     Rukou nahmatala starý kámen cimbuří a opřela se o něj. Světlo měnilo svou intenzitu a odstín, sláblo, bledlo a ztrácelo se. Čím více ustupovalo za zubatý obzor tvořený korunami stromů, tím více se odvážila otevřít víčka. Nebylo to už tak nepříjemné. Zorničky se pomalu roztahovaly, koutky úst se zvedly. Ještě ne, napomenula se v duchu. Opřela si hlavu o studený kámen a oddávala se pohledu, který před ní vybarvoval a vykresloval své kontury v měnících se barvách. Světlo se od vzdálené plechové střechy jednoho z domů odráželo za doprovodu duhové tuše.

     Oblaka se na západě semkla do stáda načechraných beránků. Rudá záře obkreslila obzor jako precizní tah úzkého štětce. Rudá linie se pak nad korunami stromů rozpíjela a koupala buclaté nožky beránků v narůžovělém odstínu. Zlatý kotouč už více nebyl kotoučem, nýbrž koláčem nakousnutým hladovým obzorem. Odhrnula si z očí pramen neposedných vlasů, který se oddával pomalému větrnému waltzu. Obloha nad ní tmavla. Před několika okamžiky bledě modrá, přešla do tmavšího odstínu a samovolně přijala indigovou čerň protkanou jasnými body vzdálených hvězd. Jako dno hlubokého oceánu, napadlo ji, když z plných plic vdechla lahodný večerní vzduch.

     Obzor už spořádal slunce a opomenuté paprsky začaly pohasínat. Přicházela noc. Nikoliv chladná a děsivá, nýbrž jemná a všudypřítomná. Na severní straně se zablýsklo. Dunivý hrom odmítl zůstat pozadu. Malba na západě ztratila svou růž. Zmizela. Ne, nezmizela. Pouze se změnila. Před ní. Před jejíma očima a přítomností. Úchvatná pocta, napadlo ji. Byla vděčná. Smích už více neovládla. Proč by měla? Roztáhla ruce a pohlédla nad nebe, na nekončící končiny.

     Štěstí? Ne, tohle bylo něco mnohem silnějšího.

     Západ dne a východ noci. Její oblíbený.

     Upírka si přivinula župan těsněji k tělu.

   
     Stála tam ještě dlouho.