Dědeček

„Pojď domů, dědo, pojď.“

    

        Stál jsem na travnatém břehu a hleděl dolů na rozčeřenou hladinu. Nebe bylo pokryto šedou vatou dešťových mraků a foukal chladný vítr. Po rybníku ze třech stran ohraničeného starými břízami se proháněly vlnky soupeřící o to, které z nich se první podaří roztříštit se o vystouplý břeh. Vpravo u písčité pláže plavala rodinka kachen. Nedaleko od nich se v hladině odrážel majestátní obraz dvou sněhově bílých labutí, které sem opakovaně přiletovaly za potravou.
     „Jsou dnes nějaké neklidné,“ poznamenal dědeček, který stál vedle mě s rukama v kapsách zeleného kabátu. Kolem krku měl uvázanou šálu a na hlavě čepici. Jeho tvář pokrytá dvoudenním strništěm nesla známky klidu „Vidíš, jak krouží pořád dokola?“ Přikývl jsem. „Za tu dobu, co tu stojíme, se ještě ani jednou neponořily.“

     „Viď, že jim můžu hodit rohlík, dědo.“ Labutě jsem měl nejraději ze všeho. S dědečkem jsme u nás doma často chodili krmit kachny, které si na řece protékající kolem křižovatky udělaly hnízdiště. Ale ani roztomilá káčátka a pestrobarevní kačeři se nemohli vyrovnat těm nádherným ptákům. Když jsme krmili labutě, pociťoval jsem zvláštní úctu.

     „To víš, že ano. Tu máš.“ Dědeček vylovil z kapsy pomačkaný rohlík od snídaně. „Buď potichu, ať je nevyplašíš, Cipísku.“

     Opatrně jsem sešel k dřevěnému molu. Předešlého dne pršelo a půda byla měkká a kluzká, takže jsem měl holínky za chvíli celé od bláta. Stará prkna pod mými kroky sténavě zavrzala. Když jsem došel nakonec mola, uždibl jsem kousíček rohlíku a váhavě pohlédl směrem k dědečkovi. Pokynul mi hlavou. Kousek rohlíku rozčeřil hladinu hned vedle labutí, blíž, než jsem zamýšlel. Ptáci se však nevyplašili. Zvedli hlavu a chvíli váhavě kroužili kolem plovoucího pečiva. Trvalo jen pár chvil, než rohlík sklouzl dlouhým krkem do žaludku. V duchu jsem zajásal. Ladnost pohybů, vznešenost a skutečnost, že jsem tomu všemu tak blízko ve mně vzbouzely pocit štěstí. Ohlédl jsem se na dědečka, který spokojeně přikývl a věnoval mi široký úsměv.

     Stejný úsměv je na jeho tváři i nyní. Něco je na něm však jinak, jak tu dědeček tak leží na nemocničním lůžku a několik hadiček vede z jeho loketní jamky přímo do kapačky. Sedím vedle něho na nepohodlné židli a poslouchám, jak na zdi nad lůžkem tikají hodiny, jejichž zvuk činí strnulou atmosféru ještě strnulejší a unavenější.

     Hledím dědečkovi přímo do polozavřených očí. Už vím, co je zde jinak. Tehdy u rybníka byly, stejně jako nespočetněkrát během jeho života, naplněné radostí a upřímnou něhou. Nyní jsou unavené a nepřítomné.

     Stisknu dědečkovi ruku, která mu leží podél těla. Stisk mi oplatí.

     „Jak se máš, dědo?“ zeptám se potichu, jako bych se bál, že naruším to podivné nemocniční ticho. Z dědečka vyzařuje neklid. Nedivím se, nemocnice odjakživa nesnášel. Vždycky mu stačilo vypotit se pod peřinou a pravidelně pít čaj s pořádnou dávkou rumu. Jeho oslabené prsty se mi obtáčí kolem dlaně. Stiskne. Krátce, lehce.

     „To je dobře,“ usměju se. „A co sestřičky? Doufám, že je tady moc neproháníš.“ Dědeček párkrát zamrká a při pokusu o smích se dá do namáhavého kašle. Uklidním ho něžným pohlazením po vzdouvajícím se hrudníku. Co se to jenom stalo?

     Pozoruji hrdinu svého dětství, jak zde bezmocně leží a jeho oči prosebně hledí do očí mých. Udělal bych cokoliv, aby se uzdravil. Doktor mě však již zpravil o tom, že jediné, co teď dědečkovi prospěje, je klid a spánek. Co je to za svět, když něco tak dobrého a čistého neúprosně chátrá do svého zapomnění?

     Dědeček si povšimne skleslého výrazu v mém obličeji a znovu mi stiskne ruku. Na jeho tváři se pomalu objevují dva hluboké ďolíčky, nerozluční přátelé toho upřímného úsměvu, jenž mi celý život dodával kuráž a odhodlání. Úsměvu, který jsem po něm zdědil.

     „Já vím, dědo. Vždyť já přece vím.“ Na chvíli se odmlčím. „Málem bych na to zapomněl, podívej.“ Z plátěné tašky vytahuji zdobenou krabičku. Okamžitá zvídavost změní výraz v dědečkově tváři. Srdce mi poskočí radostí. „Poznáváš to, že?“ V krabičce leží starý zhotovený nožík, jenž na sobě nese známky rzi. Dědeček, jakožto vášnivý houbař, si ho před spousty lety vyrobil na vojně. Od té doby hrubý perořízek neopouštěl jeho kapsu ani na společenských událostech. Dědeček říkal, že správný houbař je vždy připraven a že člověk nikdy neví, na jaký kousek narazí. Jeho houbařský nožík se stal předmětem rodinných vyprávění a srdečného smíchu. Já jsem však dobře věděl, že to pro toho starého blázínka není jen nějaký nůž, nýbrž talisman. Symbol svobody a kus jeho života, jenž se stal i střípkem života mého.

     „Pozorně se dívej, kam šlapeš.“

     „Kolik jich tu je, dědo?“

     „Spousta. Jako vždycky.“

     „A opravdu o tomhle místečku nikdo neví?“

     „Nikdo. Kromě mě a tebe.“

     Opatrně jsem našlapoval mezi kořeny a spadaným jehličím. Bylo mi devět. Z promočené země stoupala pára a ovíjela vysoké stromy i houští smíšeného lesíka. Dědeček seděl na bobku, proutěný košík vedle sebe, na hlavě pletenou čepici. Nacvičenými pohyby pomalu očistil lesklý klobouk, ukrojil patu nožičky a zkontroloval, jestli není houba prožraná od červů. „Vždycky se musíš přesvědčit, jestli není červavá,“ kladl mi na srdce, zatímco jsem prozkoumával houští a pátral po dalších hřibech. Cítil jsem se jako dobrodruh, jenž objevuje neprobádanou část pralesa. Dědečkův hlas byl klidný a v dokonalém souladu s hypnotizujícím tichem lesa. „Musíš uříznout konec nožičky a ten pak zatlačit zpět do důlku. Houba pak znovu vyroste.“

     Přišlo mi velmi zvláštní, že houby umí něco takového. Zároveň to však bylo něco tak samozřejmého a obyčejně krásného, že jsem nad tím dlouho nerozmýšlel.

     Levé chodidlo se náhle zastavilo ve vzduchu, jako kdyby se ozubená kola času najednou přestala otáčet. „Mám další, dědo!“ Opatrně jsem odhrábl jehličí a drobné větvičky, jež skýtaly provizorní úkryt kluzkému kloboučku malého hříbku. Málem jsem ho zašlápl. Způsob, jakým se houba krčila v mechu mi přišel legrační. Podobal se na obtloustlého skřítka, který uraženě trucuje, protože mu nějaký otravný kluk zbořil ochranu před deštěm.

     „Na, zkus si to,“ pobídl mě dědeček s úsměvem a podal mi svůj nožík. „Buď ale opatrný, aby ses neříznul.“

     Nožík byl už v té době hodně starý a omakaný. Tmavě zbarvené dřevo zdobilo několik rýh, které do něho zasadil zub času a časté používání. Pomalu jsem hrotem čepele podebral houbu a vytáhl ji z mechu. Obracel jsem ji v rukou a nějakou chvíli se s dědečkem mlčky díval, jak se od klobouku odráží světlo. Dědečkovi seděl na rtech spokojený úsměv a v očích se leskla živoucí jiskra. Nožička hříbku byla tvrdá, nožík však zase ostrý. Část, jež na sobě nesla zbytečky vlhké hlíny, jsem ukrojil a odřezek zatlačil zpátky do vzniklého důlku.

     „Hele, dědo, je zdravá!“ V tom mi bleskla hlavou myšlenka. „Nebolí ho to?“ Na rameni mi spočinula velká dlaň. Byla však lehká jako pírko a dotýkala se mě jen letmo.

     „Nebolí. Když je hříbek rád, že ho někdo našel, zmodrá jako borůvka. Podívej.“

     Spodek nožičky a klobouku začal opravdu modrat. Jako by se ten skřítek nafoukl zlostí. Já jsem však věděl, že je ve skutečnosti rád. Dědeček to říkal.

     „Dělá to každá houba?“ zeptal jsem se stále ještě s údivem v očích a pomyslel jsem si, jaké podivné zázraky ten starý les ještě skrývá.

     „Každá ne.“

     „A proč některá jo a některá ne?“

     Dědeček zauvažoval. Koutky úst se mu zvedly takovým způsobem, který naznačoval, že je se svou myšlenkou spokojený.

     „Houby jsou jako lidé. Každá je jiná.“ Chvíli jsem přemítal. Nikdy by mě nenapadlo přiřazovat ty zvláštní věcičky k lidem. Nitky dětské fantazie opět přeměnily klobouk před mýma očima na starý obličej malého skřítka.

     „Tahle je srandovní,“ zachichotal jsem se a očistil klobouk kusem staré látky.

     „To tedy ano.“ Dědeček uložil skřítka do košíku k dalším kamarádům. Můj pohled sklouzl k nožíku, který jsem stále držel v ruce.

     „Měli bychom ti taky nějaký pořídit, Cipísku,“ poznamenal dědeček. „Houbař bez nožíku je jako tělo bez duše.“

     „Chtěl bych takový, jaký máš ty, dědo.“

     „Proboha proč? Vždyť je starý a škaredý,“ smál se děda. „Kluci většinou chtějí nové, nablýskané. Rybičku, například.“

     „Náhodou, je nádherný.“

     „Proč myslíš?“

     „Patří přeci tobě.“

     Pobavení se pomalu vytratilo z dědečkovy tváře a vystřídal ho ten nepřítomný výraz, který jsem vídal pokaždé, když se dědeček ponořil do vln vlastních myšlenek. Uvědomil jsem si, že se na svůj nožík dívá jinýma očima. Stejnýma jako vždycky, a přesto o něco jinýma.

     Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale nyní se mi ten obraz vrací v jasných barvách. Dědeček tehdy v lese zjistil něco nového. Něco pochopil.

     Jeho tvář je v tomhle ohledu jako mapa. Člověk v ní může dlouhé hodiny číst, a přesto nemít dost. Neustále se měnící výraz na tváři odpovídá myšlenkám, které mu probíhají hlavou, a emocím, jež mu protékají srdcem.

     Stejně jako nyní, když nemotorně obtáčí své zkřehlé prsty kolem rukojeti nožíku. Chvíli si ho prohlíží ze všech úhlů, pak mi ho podá rukojetí napřed.

     „Ne, dědo. Budeš ho ještě potřebovat,“ něžně mu ruku odstrčím. „Před sestřičkami s ním tady ale moc nemávej. A kdyby něco, všechno popřu, jasné?“ Dědeček se uchechtne a pak se slzou v levém oku dvakrát přikývne. Zná tuhle naši hru. Vlastně to byl on, kdo mě ji naučil. Od té doby jsme ji hráli skoro neustále.

     „Drž se pevně,“ nabádal mě děda a naposledy zkontroloval, jestli jsou popruhy pevně utažené. Packa, náš tříroční boxer, netrpělivě přešlapovala na místě. Být zapřažená do toho podivného povozu se jí nelíbilo, ale po chvíli mu vždycky přivykla a uháněla vpřed.

     Louka se rozprostírala do dáli. Stejně jako krajinu všude kolem ji pokrýval hluboký sníh, který ležel na světě jako těžká péřová přikrývka. Tlusté vločky z nebe padaly už druhým týdnem. Za těch několik minut, co jsem tam seděl na sáňkách plný očekávání, mi přeměnily modrého kulicha na bílou korunu. A proč by také ne, když jsem se cítil jako král.

     Dědeček si probojoval cestu závějemi směrem k nedalekému lesu. Od pusy mu stoupala bílá pára, která se okamžitě mísila s padající mlhou. Byl zadýchaný a srdce mu pod teplým kabátem jistě kvapně tlouklo. Stejně jako mně, ačkoliv to mé bilo určitě rychleji. S Packou jsme napjatě pozorovali dědečkovu postavu, která na jasně bílém pozadí vynikala jako skvrna na bílém ubrusu. Konečně zamával a chladným lednovým vzduchem se ozvalo hlasité hvízdnutí. Packa zbystřila, přesně na to jsme čekali.

     Dala se do běhu. S popruhy, které spojovaly tělo svalnatého psa se starými dřevěnými sáňkami, to škublo. Pevně jsem sevřel držadlo, abych ze sáněk nespadl. Kolem uší mi svištěl vítr a do očí padal odletující sníh. „Hijé!“ křičel jsem s hlasitým smíchem. „Hijé!“ Ledové kousíčky mně píchaly do jazyku. Nic z toho mi však v té neuvěřitelné chvíli nemohlo zabránit ve smíchu, v tom nejjednodušším projevu dětské radosti. Packa na dědečkovo pobízivé volání přidávala do kroku. Sáňky svištěly po sněhové pláni, jako by je hnal blesk. V tom spěchu jsem zahlédl obrys dědečkovy postavy, jež se každou uplynulou vteřinou rychle přibližovala. Měl jsem dojem, že se dědeček zvětšuje a že ve chvíli, kdy jsme k němu měli dojet, z něj bude úplný obr.

     „Práskni do koní!“ slyšel jsem jeho radostný křik, jenž se ztrácel v hukotu větru. „Hijé, hijé!“

     Najednou to pod mým zadkem nadskočilo a sáňky se rozkolísaly ze strany na stranu. Snažil jsem se opět získat rovnováhu, ale v tom spěchu to bylo neuvěřitelně obtížné. Přišla další rána zespod a já letěl vzduchem. Ještě, že se mé na kost zmrzlé dlaně, které se křečovitě držely dřevěného držadla, nehodlaly jen tak pustit. Opět jsem dopadl na tvrdé sáňky. Zadek jsem měl už celý bolavý. Nakonec přišel i třetí náraz zprava.

     To už se ale sáňky překotily a svět se začal točit dokola jako bláznivá káča. Sem tam mě něco uhodilo do boku nebo do hlavy, ale kulich byl naštěstí dostatečně tlustý, takže jsem náraz skoro ani necítil. Sníh mi vlezl za krk, do rukavic i do nosu. Když se kolotoč konečně zastavil, uvědomil jsem si, že ležím na zádech a hledím na nekonečné hlubiny bílého oceánu. Náhlé ticho všude kolem rušilo jen křupání sněhu a smích. Byl to smích můj i mého dědečka, který ke mně konečně doběhl. Sklonil se nade mnou jako anděl a pohlédl mi do očí. Jeho tváře se díky odpolednímu mrazíku krásně růžověly.

     „Chytil jsi ho?“ zeptal se mě zadýchaně.

     „Koho, dědo?“ vyloudil jsem při pauze na výdech.

     „Toho krtka, kterému jsi vjel na domeček.“ Položil se vedle mě do sněhu. Ještě, že mě doma navlékl do té nové kombinézy, ve které jsem sice vypadal jako tučňák, ale zato byla krásně teplá a nepouštěla ke mně chlad ze země.

     „Jsi celý?“

     „Asi jo.“ To už u nás byla i Packa. Sáňky měla za sebe stále zapřažené. Při té havárii se několikrát otočily kolem své osy a přistály zpátky na navoskované sanice. Jak mě Packa začala vehementně oblizovat, do tváře se mi vhrnul teplý psí dech. Hrozně to lechtalo. Sliny a sníh jsem měl všude. Abych se uchránil před další dávkou mokrého oblizování, přinutil jsem se postavit.

     „Půjdeme domů, jsi celý promočený,“ poznamenal dědeček a oprášil ze mě nánosy mokrého sněhu. „Doma ani muk, jasný?“

„Neboj, dědo.“

„Jinak všechno popřu!“ mrkl na mě dědeček a jelikož do stmívání zbývalo jen několik minut, vydali jsme se zpátky k domovu.

     „Dědo, to byla jízda!“ hlesl jsem a nadšeně zatleskal.

     „Chtěl by ses projet i nazpátek?“ zeptal se děda s rošťácky zdviženým obočím.

     Za chvíli jsme už upalovali domů nadzvukovou rychlostí.

     Zdá se mi, že si dědeček vybavuje přesně onen okamžik. Hledíme na sebe a víme. To nás oba ještě víc rozesměje a dědeček si třesoucí se rukou utírá slzy z obličeje.

     „Ty jsi měl vždycky moc výborný nápady,“ poznamenám a děda na mě nevinně zamrká. Nabývám pocitu, že svou úlohu stárnoucího muže společně se zmateností a prázdnotou nechal kdesi za sebou. Zdálo se, že nemocniční zápach a samotný pokoj zmizely pod lavinou vzpomínek, které dědečka najednou zavalily. Očima těká sem a tam, jak kolem něj poletují jako motýli, které se snaží polapit. Stačí si jen vybrat. „Ale jak?“ říká výraz v jeho obličeji. Výběr je příliš veliký. Mnohem větší než za poslední roky.

     „Prostě nějakou popadni, dědo,“ vybízím dědečka pohledem. „Jsou jenom naše. Jako ty houby v lese.“ Zmítá jím chaos. Povzbudím ho přikývnutím, jako to vždycky dělal on.

     Jeho oči se třpytí slzami, když letící vzpomínku něžně uchopí a přiloží si ji k uchu. Koutky úst se mu zvednou. Stisknu mu pravou ruku a cítím, jak se chvěje. Zmítají jím emoce a zmatek. Najednou zvedne levačku a opatrně ji přiblíží ke mně. Pokrčením prstu mi naznačí, abych se přiklonil blíž, jako by mi chtěl něco pošeptat. Skloním se nad ním a vrásčitá dlaň mě pohladí po tváři. Něžně, letmo, ze zbytečků sil.

     Najednou udělá něco zvláštního, co v té chvíli vůbec nečekám. Prstem mi několikrát poťuká na čelo, jako to dělají děti, když chtějí dát najevo, co si myslí o hloupém nápadu svého kamaráda. Dědovy oči opět zajiskří. Netrpělivě vyhlíží mou reakci, která se však nedostavuje. Celé to gesto tedy zopakuje a obličej se mu rozjasní, když si všimne pochopení v mé tváři.

     Pobaveně zakroutím hlavou a také poťukám dědovi na čelo, na němž se nyní třpytí kapičky potu. V místnosti je opravdu celkem teplo. To však jen podtrhává vzpomínku, která přistála dědečkovi na prstě jako správný hodný motýl.

     Muzika zněla z větší dálky než před chvílí. Stál jsem u silnice a přešlapoval na místě. Letní noc se ukázala být ještě teplejší, než by člověk očekával. Na nebi svítila armáda hvězd, zatímco se srpek měsíce schovával za mraky, jež se líně převalovaly po obloze. Zaklonil jsem hlavu a pozoroval tu světelnou podívanou, přičemž jsem hlasité basy nedaleké diskotéky už ani nevnímal.

     „Co vysílají?“ ozval se najednou dědeček, když zastavil auto přímo přede mnou u paty chodníku. Jeho zachovalé červené embéčko spokojeně pobroukávalo. Vždycky mi přišlo milé, když lidé pojmenovávají svá auta a berou je jako člena rodiny. Avšak jméno, které dal dědeček ve svých mladických letech své škodovce ve mně probouzelo akorát pobavení. A i přes to, že pobavení ve mně v tehdejší pubertě probouzelo kdeco, Bloody Mary se jednoznačně držela na předních příčkách. Do auta jsem nastoupil s úsměvem, který ještě umocňovala vlna mírného alkoholového opojení.

     „Dík, že jsi pro mě přijel, dědo.“

     „Není zač. Mohl jsem pro tebe klidně dojet až před tu tancovačku,“ poznamenal dědeček a staré embéčko vyrazilo kupředu.

     „To je asi dobrý,“ zasmál jsem se a pozoroval, jak kolem ubíhaly sloupy pouličních lamp. Koutkem oka jsem zachytil dědečkův podezřívavý pohled.

     „No, snad se za mě nestydíš?“

     „Vůbec ne, ale Maruška by mohla budit trochu moc pozornosti,“ vysvětlil jsem. Dědeček si pobaveně odfrkl.

     „Tak hele, kamaráde, je to Bloody Mary. To je anglicky, kdybys nevěděl. Spolu jsme se toho po tancovačkách už něco najezdili!“ Dědeček okořenil hlas svou pověstnou ingrediencí, která mu dodávala frajerský šmrnc, jenž před desítkami let mohl při troše představivosti působit jako odzbrojující kouzlo na nemálo dívčích srdcí. Opět jsem se zasmál a všiml si vyčítavého pohledu, jímž mě dědeček počastoval. Ačkoliv jsem si to ve svých šestnácti nehodlal připustit, ty okamžiky, kdy se z dědečka stával o třicet let mladší matador, patřily k mým nejoblíbenějším. Dědeček s touto přeměnou však začal přicházet teprve poté, co mi začalo táhnout na patnáct. Jak jsem si hned uvědomil, z velmi dobrého důvodu.

     „Slyšíš toho hejska, Mary?“ oslovil děda volant. „Ještě mu teče mléko po bradě a on se tu bude smát starým mazákům.“

     „Kdybys radši dával pozor na cestu, dědo.“ Už mě však neslyšel. Právě se z něj opět stal osmnáctiletý mládenec, jenž brázdí noční ulice ve svém nablyštěném embéčku a hází po míjejících děvčatech svým svůdným pohledem.

     „Sleduj tohle, mladej,“ řekl dědeček a zpomalil u chodníku, po kterém zrovna kráčela skupinka vysmátých holek. „Stáhni mi okýnko.“

     „Cože?“ zděsil jsem se.

     „To okýnko, stáhni ho.“

     „Dědo, prosím tě, neudělej žádnej trapas,“ nabádal jsem ho, když jsem poslušně točil kličkou. Holky si nás už všimly a něco si šeptaly do ucha. Cítil jsem se, jako by mi někdo na hlavu vylil kýbl s ledovým potem.

     „Ahoj děvčata,“ houkl na ně děda, stále ještě ve své osmnáctileté verzi. „Vezu tadyhle svého vnuka domů. To víte, byl taky trsat. Jako vy.“ Holky si vyměnily pohledy a vybuchly smíchy. Doslova explodovaly.

     „Dědo, prosím, jeď a nic neříkej,“ držel jsem se za hlavu a snažil se vmáčknout do sedadla. Tak nějak jsem doufal, že mě vcucne dovnitř a už mě nikdy nepustí.

     „Trochu se stydí, ale jinak je to milý chlapec,“ pokračoval děda neústupně. Naštěstí před námi u chodníku parkovalo auto a děda se tak musel vrátit zpět do jízdního pruhu. „Tak dobrou noc, slečny!“ stačil ještě houknout, když jsem rychle roloval okýnko nahoru.

     Najednou děda prudce přidal plyn a auto se společně s námi vrhlo vstříc temnotě osamělé okresky za obcí. Motor hučel a vřískal, všechno se s námi klepalo. Dědeček mžoural na cestu před námi. Oba dva jsme se hlasitě smáli, ačkoliv nás embéčko, které pod dopingem plynu chytalo druhý dech, s přehledem překřičelo. Pole a stromy kolem nás svištěly závratnou rychlostí.

     „Drž si klobouk, hochu, už jedeme osmdesátkou,“ zavýskal dědeček.

     „Dědo, zpomal!“ Rukávem jsem si utíral slzy, které se jedna za druhou draly na povrch.

     „Odvoláváš snad své pochybnosti?“

     „Jo, prosím, už dost!“ Dědeček začal opravdu zpomalovat.

     „Na takovou jízdu jsem sbalil tvoji babičku,“ dodal, a dokonce i přes tmu, která v autě panovala, jsem viděl, jak na mě mrká.

     „Já už myslel, že na nějaký ten manévr, co jsi před chvílí zkoušel na ty holky.“

     „No, nějak jsem přece babičku do auta dostat musel, ne?“

     Po chvíli jsme se konečně zklidnili. Dokonce se už i Bloody Mary opět chovala přiměřeně svému věku. Přední světla vrhala na krajinu před námi blednoucí záři a na mě dolehla snová nálada. Prohlížel jsem si dědečka, jak točí velkým volantem a občas zvedá oči ke zpětnému zrcátku. Nabyl jsem podezření, že se takhle se svým milovaným embéčkem jezdí v noci vyřádit na opuštěné okresky častěji, než by byl doma ochotný přiznat.

     „Co na mě tak čučíš?“ zeptal se.

     „Jsem rád, že tě mám, dědo,“ řekl jsem znenadání. Jasné modré oči nyní zahalené šedou tmou se na mě pochybovačně zaměřily.

     „Ty jsi pil, že jo?“ vyhrkl děda a já si všiml, jak se mu do hlasu a chování vkrádají rozpaky, které se však mermomocí snažil zahnat zpět tam, odkud přišly.

     „Jen trochu.“

     „Pochopitelně, že trochu. Vy mladí dnes nic nevydržíte,“ zakroutil hlavou dědeček a odbočil na hlavní silnici vedoucí do města.

     „Tohle ale myslím vážně.“ Vše se opět ponořilo do ticha. I přesto, že se dědeček snažil kousnutím do horního rtu zakrýt potutelný úsměv, jenž vytvořila má slova, dobře jsem si ho všiml a neubránil se opravdovému pocitu štěstí.

     „Vždyť já jsem taky rád, že tě mám, Cipísku,“ uznal po chvíli.

     „Ta přezdívka je už pár let z módy, dědo,“ vytknul jsem mu.

     „Vždycky se ti líbila.“

     „Když jsem byl malej!“

     „Pořád zapomínám, že už jsi velký kluk,“ mrkl na mě dědeček, čímž ještě víc podtrhl tu úžasnou dávku sarkasmu.

     Z nenadání dědeček opět sklouzl do svého mladického tónu řeči: „A co buchty, byly tam nějaký?“

     „Dědo, ty jsi stejně ťulpas,“ vyprskl jsem smíchy.

     „Co že to?“

     „Ťulpas,“ zopakoval jsem a poklepal mu na čelo ukazováčkem.

     „No jo, to je jasný. Po někom jsi to zdědit musel, no ne?“

Ani dědeček nedokázal udržet cukající koutky úst na uzdě.

     Naše trojka – já, dědeček a Bloody Mary – se řítila horkou nocí dál.

     Do pokoje vejde sestřička a zkontroluje kapačku. Pak dědečkovi pod hlavou narovná polštář a změří mu tlak. Nožíku, který dědeček hbitě schoval pod peřinou, si naštěstí nevšimne. Děda na mě mrkne, jako by říkal: „Všechno v suchu.“ Nedokážu zachovat vážnou tvář. Dokonce i dědečkovy rty se vlní při tom bouřlivém souboji sebeovládání. Sestřička naše pobavení přičítá dědečkovu stavu, jenž se od rána výrazně zlepšil.

     „Dobře, že jste tady,“ promluví ke mně. „Ale váš dědeček by si měl brzy odpočinout.“

     „Jistě, nebojte se. Za chvíli půjdu,“ ujišťuji sestřičku. Bílé dveře od pokoje se za ní potichu zavřou.

     Sestřička měla pravdu. Dědečkův stav je skutečně lepší. A to nejen v porovnání s ranní vizitou, ale také s několika posledními lety. Tedy, alespoň co se jeho paměti týče. Vnímá vše, co mu říkám, poznává každý můj pohyb a dotyk, těší se z něj. Hlavně si ale pamatuje. Vidím na něm, jak mu všechny ty příhody, staré snad sto let, vyvstávají před očima. Tiše je pozoruje, aby je nevyplašil. Opatrně naslouchá třepotu jejich křídel.

     Ta proměna je neuvěřitelná a dojemná. Za očima se snažím potlačit kapičky slz, jež se derou na povrch. Jsou to zřejmě ty pověstné slzy štěstí, jež jsou však protkány vědomím, že dědečkův současný stav je jen otázkou pomíjivého okamžiku, který se rozplyne za několik minut.

     A možná ještě dřív.

     „Dědo, co tě to napadlo? Vždyť zmrzneš.“

     Kolem holých pohublých ramen jsem dědečkovi přehodil teplý kabát. Oba dva jsme zestárli o několik let, ačkoliv na muži, který tehdy stál v zasněžené zahradě pouze ve spodním prádle a vyděšeně pátral po něčem, co tam nejspíš ani nikdy nebylo, se stáří podepsalo mnohem zřetelněji.

     Vlasy zřídly a převlékly se do sněhově bílého kabátku. Dědečkova postava se kvůli chabnoucím svalům pod tíhou kostí zmenšila a záda utvořila dokonalý oblouk. Zhubl a kůže na některých místech jeho těla jen tak vyčerpaně visela. Popraskané rty se mu pravidelně pohybovaly, jak dědeček vyslovoval němá slova. Na čele rozrytém vráskami díky chladu vystoupila fialová jizva způsobená pádem z předchozího týdne, kdy si dědeček popletl léky na tlak a omdlel v kuchyni při vaření brambor. I přesto, že to bylo jen škrábnutí, dodávalo jeho vzhledu zvláštní nádech zranitelnosti.

     Zdálo se, že si mě dědeček všiml teprve po několika okamžicích. Upustil zřejmě od pátrání výjevů své představivosti a nejasné paměti, která mu často promítala zážitky a osoby z dob minulých, jež byly v té době už dávno po smrti. Pohlédly na mě jasné modré oči plné otázek. Byly to otázky nevyřčené a takové, které měly zůstat navždy nezodpovězené. Ta nekonečná chvíle, během které se dědeček usilovně snažil rozpoznat mou tvář a přiřadit si k ní jméno mě opakovaně bodala do srdce jako čepel rozžhavená doběla.

     „Pojď domů, dědo, pojď,“ pobídl jsem ho mírně a vedl ho přes zasněženou zahradu domů. Jeho holá chodidla svou bledostí doslova splývala s okolním sněhem, jak se všechna krev snažila uniknout vlezlému chladu.

     „Musím jít do školy, přijdu pozdě,“ hlesl dědeček a ohlédl se k místu, kde před chvílí stál. Snad hledal svou aktovku z dětských let, která mu bez jakéhokoliv důvodu vyvstala na mysli a zamotala mu myšlenky svou neodbytnou aurou skutečnosti.

     „Dnes je sobota dědo, do školy se jde až v pondělí.“ Má slova mu ve tváři vyčarovala upřímný údiv a do jisté míry i pobavení.

     „Až v pondělí?“ Přikývl jsem a věnoval mu shovívavý úsměv. „Jsem já to hlava děravá. Až v pondělí.“ Po několika nejistých krůčcích se opět zastavil v chůzi a nadšeně mi pohlédl do očí. „Pomůžeš mi alespoň s úkolem? Maminka je asi ještě v práci a sám to nezvládnu.“

     „To víš, že pomůžu. Nejdřív tě ale ustrojíme a uvaříme ti horký čaj, co ty na to?“

     „Čaj bych si dal,“ přitakal horlivě a olízl si rty.

     Ten den jsem mu udělal jeho oblíbený, šípkový. Bylo to až několik minut poté, co ho vypil, kdy se ho konečně pustila představa malého školáka a dosedla na něj zdrcující realita. Dal se do pláče. Po chvíli utěšovaní mi vyčerpáním usnul s hlavou v klíně.

     Všímá si chmurného stínu, jenž se mi usadil na očích. Něžně mi sevře prsty levé ruky v dlaních. Vyzařuje z nich jen nepatrné teplo, ale i to přináší na svých křídlech pocit klidu a jakési ironické harmonie. Jako by šlo všechno podle plánu, ať už to znamená cokoliv.

     Sedím vedle dědečkovy postele a upřeně si hledíme do očí. Jako když děti hrají hru, kdo dřív mrkne či uhne pohledem. Oba dva mlčíme, ačkoliv to není tak úplně pravda. Oči mluví za nás.

     V té podivné komunikaci, která může proběhnout snad jen mezi lidmi, kteří jsou člověku velice blízcí, se zračí pocit milé útěchy, upřímné radosti a štěstí, nepopsatelné vděčnosti, prosté smířlivosti a opojné naděje. Na smutek není místo. A proč taky?

     Hodiny na zdi tikají. Ručičky se neuvěřitelně pomalu předhání ve svém nekonečném závodě. Do pokoje opět vkročí sestra. Snad cítí tu intimní atmosféru, která se v pokoji nyní vznáší. Nechce ji narušit zbytečně hlasitými slovy, a tak se ke mně nakloní a zašeptá: „Je mi líto, ale už vážně musíte jít. Váš dědeček potřebuje odpočívat.“

     Políbím dědečka na vrásčité čelo, které se leskne slabou vrstvičkou potu. Jeho ruce však stále slabě svírají mou dlaň. Tvář mu najednou zvážní. Nehybně sleduji, jak se mu v očích usazuje tolik známá prázdnota. Vím, že kdyby se mě nyní zeptal na to, kdo jsem, kde je on a jestli je maminka stále ještě v práci, neudržel bych už stavidla slz, která hlasitě praskala po celou dobu mé návštěvy.

     „Přijdu zítra, dědo. Hezky se vyspi.“ Pomalu vyvléknu dlaň z naléhavého sevření. Sestra mě vyprovodí ke dveřím. Zamávám dědovi na rozloučenou, ale nezdá se, že by to nepatrné gesto zaznamenal.

     Za okny stín pomalu vytlačuje zbytečky světla zapadajícího slunce. Právě k tomu zářivému kotouči na horizontu dědeček obrací pohled a pátrá v něm po svých odpovědích.

     „Zítra jsou návštěvy až od tří, jen abyste s tím počítal,“ upozorní mě sestra a loučí se se mnou.

     „Díky. Tak tedy zítra.“

     Dědeček zemřel o půl druhé ráno.

     Probudilo mě hlasité vyzvánění mobilního telefonu, který ležel na nočním stolku. Ten hlas byl příjemný a klidný. Stručnou věcnost doplňovala upřímná lítost. Slova mi proudila do mozku a omývala jej jako vlny rozčeřeného oceánu, když omývají pustý ostrov uprostřed tmavě modré nekonečnosti. Sám sebe jsem překvapil svou vyrovnaností, která se nečekaně vynořila z hlubin a díky níž nárazy vln na kamenité pobřeží ztrácely na síle.

     Seděl jsem ve tmě na posteli, hlavu mi podpírala dlaň levé ruky. V ložnici byl chlad, ne však nepříjemný a vlezlý, nýbrž mírný a čerstvý. Takový, který pomáhá člověku vystřízlivět z ospalé kocoviny. V hlavě mi rezonovala slova obtěžkaná svým významem. Je mi líto. Neustále jsem přikyvoval hlavou. Chtěl jsem ten hlas posla špatných zpráv ujistit, že tomu rozumím, že je vše v pořádku. Byla to zástava srdce. Jenže faktem bylo, že jsem nerozuměl ničemu na tom světě, který mě i zde, v malé ložnici, obklopoval celou svou nezměrností. Jedním jsem si byl však jistý. Nemohli jsme nic dělat. Ať už ten divoký proud přívalového deště, který strhává a plodí, dopadne kamkoliv, můžeme se jím jen nechat zmáčet a doufat, že znovu uschneme.

     Ještě dlouho poté, co to ve sluchátku zapípalo a hovor zmizel v propadlišti uplynulých minut, jsem seděl mlčky na posteli. Sledoval jsem muže, jenž se stal neoddělitelným kusem mého životního příběhu, jenž do něj přinesl radost a smích, lásku, a ještě mnohem víc lásky. Stál nyní přede mnou a hleděl na mě svýma jasnýma modrýma očima, které ani v naprosté tmě nepostrádaly svou tolik zářivou jiskru života. Stál nade mnou a koutky jeho popraskaných úst byly pozdvižené ve shovívavém úsměvu. Hladil mě po tváři a levou dlaní mi stíral krůpěje slz, které se sbíhaly do malinkých potůčků.

     Na slzy už jsi trochu starý, Cipísku. Nemyslíš?

     „A ty na umírání zas moc mladý!“ Hlas se odrážel od zdí prázdné ložnice.

     To mi jako páprdovi lichotí, ale chci už taky svůj klid.

     „Jo, a co s ním budeš asi tak dělat?“

     No, blíží se houbařská sezóna.

     Vyprskli jsme smíchy. Slzy byly nyní zmatené z té náhlé změny nálady, nemohly však dělat nic jiného než pokračovat ve své krátké pouti po mé tváři, přičemž se musely vyhýbat hlubokým ďolíčkům, aby v nich neuvízly navždy.

     Byl jsem sám. Seděl jsem v ložnici a smích pomalu a nejistě utichal. Vystřídaly ho náhlé otázky, jež se vynořily z hlubin unavené mysli.

     Kolik lásky může dát člověk druhému člověku? Kolik vzpomínek a pocitu bezpečí? Kolik radosti z jeho přítomnosti? Přesné číslo jsem nikdy neznal, jistě to vyčíslit ani nejde. Avšak chvíle upřímného žalu, který v tom okamžiku rozdrtilo štěstí a vděčnost, láska a radost, byla podle mého tou nejpřesnější odpovědí, jaké jsem se kdy mohl dopátrat.

     Mám tě hrozně moc rád, dědo.