No co, škatulka
jako pytel...
„Tak já si teda myslím, že jsi asociál,“ pronese rozhodně a
bez varování Zuzana, z jejíhož hlasu je patrné, že svůj soud několik
minut, ne-li hodin, bedlivě promýšlela a zvažovala. Jistě, měl jsem tušit, že
se něco chystá, už když jsem koutkem unaveného oka zachytil pohyb na dvou
hodinách, což byl shodou okolností právě směr, kterým Zuzana celý večer seděla
na kanapi a zaujatě debatovala s jistým klukem, jehož jméno mi záhadným
způsobem neutkvělo v paměti. Její tvrzení je tak skálopevné a finální, že chvíli
zmateně přemítám, zdali mám vůbec odpovídat, neboť je dost možné, či dokonce
pravděpodobné, že se žádná odpověď ani neočekává.
