Asociál společenský

     

No co, škatulka

            jako pytel...

     „Tak já si teda myslím, že jsi asociál,“ pronese rozhodně a bez varování Zuzana, z jejíhož hlasu je patrné, že svůj soud několik minut, ne-li hodin, bedlivě promýšlela a zvažovala. Jistě, měl jsem tušit, že se něco chystá, už když jsem koutkem unaveného oka zachytil pohyb na dvou hodinách, což byl shodou okolností právě směr, kterým Zuzana celý večer seděla na kanapi a zaujatě debatovala s jistým klukem, jehož jméno mi záhadným způsobem neutkvělo v paměti. Její tvrzení je tak skálopevné a finální, že chvíli zmateně přemítám, zdali mám vůbec odpovídat, neboť je dost možné, či dokonce pravděpodobné, že se žádná odpověď ani neočekává.
     Zuzana si zřejmě všimla mého zmateného výrazu, který, jak jsem sto uznat, nejspíš dost připomíná divoké, a především vyplašené zvíře chycené do pasti.

     „Celý večer tady sedíš a koukáš do mobilu,“ konstatuje Zuzana a zkříží si ruce na prsou, čímž projevuje svůj postoj plný nesouhlasu a vzdoru. Ani teď nenalézám slov, což je u mě obecně dosti podivný úkaz, který je většinou příznakem blížící se choroby, známé též pod označením zádumčivost.

„Támhle ta slečna,“ pohodí Zuzana nenápadně hlavou k polské studentce, která nyní stojí v rohu s drinkem v ruce a smyslně se usmívá na vysokého mladíka, kterým je můj kamarád Roman, „si k tobě před dvěma minutami přisedla a chtěla se s tebou začít bavit.“

     To nepopírám, neboť Zuzana má naprostou pravdu.

     „A co jsi udělal místo toho, aby ses usmál, představil se a začal se jí ptát na to, odkud pochází, co studuje a jaké jsou její koníčky?“

     Odpověď znám naprosto přesně, ale, proklatě, dřív, než stačím otevřít ústa, Zuzana mi z nich slova přímo vyrve, což pochopitelně myslím obrazně: „Sotva ses na ni podíval! Mnohem víc tě zajímalo nějaký přitroublý video, který si tady pouštíš!“

     Přesnost informací, která se Zuzaně dostává je až děsivě neomylná, pokyvuji uznale hlavou, neboť pokaždé rád vidím, když člověk dokáže vnímat skutečnost takovou, jaká opravdu je, aniž by si ji přikrášloval, či naopak zohavoval – to podle toho, v jakém rozpoložení mysli se zrovna nachází.

     „Ale neboj, to spravíme,“ ujišťuje mě Zuzana nyní již mírnějším tónem, který má dle všeho mít uklidňující účinky, avšak v mé skrovné maličkosti probouzí akorát tak pocit jemného zoufalství a prohlubuje poplašení, neboť jsem až doposud nenabyl podezření, že je potřeba cokoliv spravovat.

     I tak se však Zuzaně a jejímu sokolímu oku rozhodnu důvěřovat.

     „No tak, začni se mnou konverzovat,“ pobídne mě Zuzana a upije z plechovky amerického piva, které je jen tak pro zajímavost vodové a do české plzínky má tedy hodně daleko. „Co tak vejráš? Není to tak těžký. Na co by ses mě rád zeptal?“

     Nejradši na to, kdy jsem se stal subjektem psychologického pozorování a následující nápravy, k níž se, jak se obávám, nejvíce hodí synonymum důkladná.

     Možná, uvažuji v rozmezí jen několika milisekund, bych se rád zeptal na to, k čemu že je taková psychoanalýza dobrá, neboť by mě to zcela upřímně zajímalo, ale zdá se, že odpověď je nasnadě. Ostatně, člověk je tvor zvídavý a opatrný, tudíž je jen přirozené, že opakovaně podléhá touze řadit věci a lidi kolem sebe do společností předem připravených škatulek, též známých jako pytlů, jejichž neomylnost je vnímána jako posvátná a vševysvětlující.

     Nebo bych se mohl zeptat, proč je pro Zuzanu představa mé asociálnosti tak nesnesitelná a drásající, že ji vytrhla z nečinnosti a donutila ji učinit tomuto šílenství přítrž, a to jednou provždy. Škála potenciálních otázek je vskutku široká, ba co víc, stále se zvětšující a nafukující se jako obrovský létající balón.

     Možná bych se chtěl zeptat na to, jak se jí tady v Coloradu líbí, ale popravdě mě to ani moc nezajímá.

     Pozoruhodnější se jeví otázka týkající se názoru na právě upíjené pivo. Musíte uznat, že odlišnost lidských chuťových buněk je fascinující, podle některých dokonce hraje velmi důležitou roli v definování charakteru člověka.

     „Ach jo, ty jsi marnej,“ přeruší tok mých myšlenek Zuzana s povzdechem a se soucitným pohledem vstává z pohovky a vrací se opět k mladíkovi, jehož jménu je nejspíše souzeno být mi záhadou. Cítím, jak se z balónu otázek pomalu vypouští vzduch.

     Prohlédnu si ostatní účastníky večírku, kteří stojí ve skupinkách a vedou veselé konverzace, jež obohacují o názorná gesta rukama či poloprázdnými plechovkami amerického piva. V tom druhém případě se jedná o gesta v zásadě nebezpečná, především pak, vezmeme-li v potaz tlustý koberec, který pokrývá podlahu celé místnosti a jenž je už ze své podstaty náramně náchylný ke znečištění skvrnami. V pozadí hraje taneční hudba, která se opakuje už nejméně potřetí, ale nikdo, zdá se, si toho nevšiml. Polská studentka ke mně obrátí pohled a opovržlivě pohodí hlavou, přičemž jako by se zapřisáhne, že už se na mě nikdy ani nepodívá. Usuzuji, že je to nejspíš škoda, protože je docela pěkná.

     Povzdechnu si, čímž uzavírám kapitolu návštěvy u psychologa a opět obracím pozornost k displeji svého mobilu. Video jsem byl Zuzaninou náhlou přítomností nucen pozastavit v čase dvě minuty a třicet jedna vteřin. Obraz se zrovna zastavil na mé maličkosti, která k úžasu, pobavení a obdivu kroužku alespoň šesti lidí vypráví historku o tom, jak se mi teprve před týdnem podařilo v doprovodu toulavého psa zdolat jeden z mnoha vrcholů Skalnatých hor.

     Ten příběh je vcelku zajímavý, možná vám ho také někdy povím.

     Teď už ale musím končit a trochu se ve své nové škatulce, která nápadně připomíná pytel, porozhlédnout, abych se v ní nedej bože někam nezatoulal.

P.