středa 2. srpna 2017

Asociál společenský

     
No co, škatulka
            jako pytel...





     „Tak já si teda myslím, že jsi asociál,“ pronese rozhodně a bez varování Zuzana, z jejíhož hlasu je patrné, že svůj soud několik minut, ne-li hodin, bedlivě promýšlela a zvažovala. Jistě, měl jsem tušit, že se něco chystá, už když jsem koutkem unaveného oka zachytil pohyb na dvou hodinách, což byl shodou okolností právě směr, kterým Zuzana celý večer seděla na kanapi a zaujatě debatovala s jistým klukem, jehož jméno mi záhadným způsobem neutkvělo v paměti. Její tvrzení je tak skálopevné a finální, že chvíli zmateně přemítám, zdali mám vůbec odpovídat, neboť je dost možné, či dokonce pravděpodobné, že se žádná odpověď ani neočekává.

neděle 30. července 2017

Jogurtové vocaď pocaď

     
Jiný rovná se lepší?




     Když jsem poprvé přijel do nového světa amerického Colorada, úžas se stal mým každodenním společníkem, který se mě držel jako klíště, a ne, a ne se pustit. Pro Evropana jako jsem já je to nejspíš něco naprosto normálního a očekávatelného, takže bych se nad tímto jevem neměl příliš udivovat, ale to je začarovaný kruh.

pátek 16. června 2017

Překlad slova zhouba



     Sedni lásko,
            seď a piš...





     Kavárna byla zřízena v útulné uličce vedoucí z hlavního náměstí, které poslední dobou sloužilo především jako obrovské parkoviště. Na rozdíl od sluncem rozpálených dlažebních kostek bylo v uličce kryté stínem vysokých domů příjemné chladno a člověk měl konečně pocit, že může bez zábran dýchat.

středa 31. května 2017

Není chvály bez ale



Případ uzavřen.



„No, to je dost, tak spusť.“
„Jen si umyju ruce, vydrž.“
„Jsem na to moc zvědavej! Celou dobu jsem ti držel palce!“
„Co říkáš?“
„Že jsem ti držel palce!“
„Až tak skvělej spolubydlící že bys byl? To se mi nechce věřit.“
„Blbečku. Člověk ti tady u studia poskytuje duševní podporu a ty to ani neoceníš. Příště se na tebe můžu vyprdnout.“
„Příště se za mě zkus možná pomodlit. To přece umíš, ne?“

čtvrtek 11. května 2017

Dědeček


„Pojď domů, dědo, pojď.“

    
        Stál jsem na travnatém břehu a hleděl dolů na rozčeřenou hladinu. Nebe bylo pokryto šedou vatou dešťových mraků a foukal chladný vítr. Po rybníku ze třech stran ohraničeného starými břízami se proháněly vlnky soupeřící o to, které z nich se první podaří roztříštit se o vystouplý břeh. Vpravo u písčité pláže plavala rodinka kachen. Nedaleko od nich se v hladině odrážel majestátní obraz dvou sněhově bílých labutí, které sem opakovaně přiletovaly za potravou.

sobota 6. května 2017

Východ noci

Otevřela oči,

           aby mohla žít.





     Přivstala si, ostatně jako pokaždé. Vrozený budík jí v hlavě začal břinkat kolem osmé hodiny. Protřela si ospalky zalepené oči a odložila knížku, kterou od včerejšího ulehnutí do postele stále držela v ruce. Nikdy se neponaučí, usmála se.
     Nezdržovala se snídaní ani sprchou, na to bude ještě času dost. Přes sněhově bílá ramena si přehodila hebký župan, který ji okamžitě vymanil z dotěrného objetí prochladlé ložnice. Světlé vlasy si odhodila z čela a vyběhla po schodech nahoru. Podlaha studila, zdi mlčely. Úzkými okny na schodiště dopadaly šikmé pásy chabnoucího světla. Stihne to. Ještě pár schodů. Na tváři se jí objevil úsměv. Samovolný, automatický. Přivolaný vzrušením, které jí pomalu stékalo po srdci, jako když čerstvý med stéká po plástvi dolů.    

čtvrtek 3. listopadu 2016

Stáli jsme sami

Když cit se vytrácí
               ze změti rozdrcených těl.



       Stáli jsme sami. Uprostřed tmy na pusté mýtině, jež byla obklopena vysokými smrky. Ty nyní tvořily jen zlověstné stíny na pozadí tmavě modré oblohy, která nápadně připomínala hlubiny oceánu. Foukal lehký větřík a pohrával si s našimi vlasy a stébly trávy, jež ve tmě ševelily jako vlnky vybíhající na pevninu. Tmu jen občas protnuly paprsky velkého měsíce, který se schovával za suknicí tmavých mraků, jako se malé dítě schovává za suknicí matky ve chvílích úzkosti a strachu. Byla to zvláštní noc. Taková, která se už nikdy nebude opakovat.

pondělí 3. října 2016

Jiný svět

  Pohlcen svobodou
             hledím v dál...



     Ranní slunce se vylouplo ze skořápky mračen na horizontu a svými paprsky zalilo krajinu. Chladná rosa se zatřpytila v odlesku světla, připomínala miliony malých diamantů rozesetých v trávě.

neděle 25. září 2016

Výprava na travnaté břehy

   Lepší rybář ve vodě 
než ryba na suchu
(Hrochovic rodinné patálie VI)




     Už je to pár let, kdy mě bráška vzal poprvé na ryby.
     Jeho příprava na výpravu, jak svým ryboloveckým kratochvílím říkal, připomínala v mých očích okamžiky před bitvou. Maximální soustředěnost při navazování vlasců, klidná rozvaha při míchání boilies, odhodlanost poprat se o svůj rybářský flíček na břehu rybníka.

pátek 23. září 2016

Nedomyšlená strategie

Večerní prozaická miniatura.



Pan Beček měl nádherný život. Na střední škole exceloval, přijali ho na práva, našel si skvělou práci, na účtu mu ležel milion čtyři sta dvacet dva tisíc pět set osmdesát dva korun.

čtvrtek 15. září 2016

Východ západu

Z roků jsou dny,
             
            z hodin vteřiny.



     Bylo už pozdě. Slunce zapadlo asi před třemi minutami a na šedý svět se snášela tma jako smuteční závoj. Jen pár zbylých paprsků ještě dopřávalo mrakům na obzoru růžovou koupel. Město se však ani zdaleka do postele nechystalo. Místo toho s prvními příznaky blížícího se šera jako by ožilo novým životem. Žlutým mdlým životem, který tvořil dokonalý kontrast světu, jenž se rychle propadal do temnoty.

úterý 13. září 2016

Slepý řidič, holé neštěstí


Dokonce i tohle dobře dopadlo.
(Hrochovic rodinné patálie V)




     Babička měla odjakživa problémy s očima. Na kontrolách u očního lékaře létaly dioptrie sem tam a slovní spojení „chce to tlustší skla“ se v ordinaci stalo jakousi posvátnou modlitbou, či klubovým heslem. Babička vždy vyčítajícímu pohledu pana doktora nevěnovala přílišnou váhu a bídný stav svých fotoreceptorů sváděla na odkaz v podobě genetického balíčku, který jí zanechal tatínek. Marné byly domluvy, ať nečte knihy v přítmí, marné byly prosby, ať nekouká na zářící obrazovku televizoru tak zblízka. Babička, stejně jako všichni členové naší rodinky, měla zkrátka svou hlavu.

pátek 9. září 2016

Ruku v ruce

Trocha melancholie neuškodí.




     Stojím na nábřeží a hledím do mlhy. Jako bych čekal, že ji uvidím přicházet po vodní hladině. Vlasy rozpuštěné, letní šaty nasáklé vodou. Je bosa a pomalými krůčky kráčí mým směrem. Pohled upřený na mou tvář. Neusmívá se. Modré oči se snaží proniknout do hloubi mé duše. Jako by to bylo možné. Duši jsem ztratil už dávno.

čtvrtek 1. září 2016

Pán výšek

Vůně výšek bývá neodolatelná.
(Hrochovic rodinné patálie IV)




     Dědeček býval nejen zručný řemeslník ale také zdatný zahradník. Když nad tím tak přemýšlím, zahradnické kořeny se dotkly životů každého v naší rodině. A to ať chtě, či nechtě. Ačkoliv já jsem spíš ten druhý případ a práce na zahradě pro mě vždycky byla spíš trestem než radostí, musím uznat, že na zahradě se stalo tolik věcí, které bys prostě nevymyslel.

úterý 30. srpna 2016

Hrouda kohoutí

I dobře mířený hod řeší spoustu problémů 
(Hrochovic rodinné patálie III)


     Kurník se krčil v rohu zahrady za domem. Nebyl velký, ale pro těch pár slípek, které jsme si tam vydržovali, bohatě stačil. Nevím, kdo s tím nápadem pořídit si slepice přišel, ale když vezmu v úvahu rodinnou hierarchii, musela to jistě být babička, která se o ně posléze samozřejmě starala ze všech nejméně.
     Ačkoliv se zprvu zdálo, že kurník bude jen na obtíž, postupem dlouhého času se z něj stalo jakési útočiště, kam se v případě potřeby chodili uklidňovat a vyzpovídat všichni členové rodiny. Kdo jiný byl ochoten vyslechnout si naše stížnosti na nespravedlnost světa, na školu nebo na práci, než právě znuděné slepice? Byli jsme toho názoru, že tam stejně nemají co na práci, proto jim byl po zásluhách přiřčen post domácí vrby, neboli, jak se jednou vyjádřil tatínek, post domácího psychiatra.

Cibulový šampion

Soutěživost není občas na škodu 
(Hrochovic rodinné patálie II)




     „Tahej.“
     „Hm, tak třeba tuhle.“
     „Teď ty.“
     „Jo!“ vykřikl bratr radostí, mezi palcem a ukazováčkem svíral nejdelší sirku. Pohlédl jsem na svou a potichu zasténal. Maminka po mně hodila špinavé modráky, zase jsem prohrál.
     Táháním sirek se u nás v rodině řešila spousta problémů a rozepří. Je to přeci jen jednoduchý a jednoznačný systém rozhodování, který vylučuje remízu a nikdo se nemůže odvolávat na nespravedlnost padlého rozhodnutí. Za vytáhnutou sirku si prostě můžete vy sami.

Západka

Co by byl život bez lapálií? 
(Hrochovic rodinné patálie I)

     Ta branka byla stará. Nikdo kromě pamětníků nevěděl, jestli byla původně hnědá a později přetřena na modrou, či modrá a později přetřená na hnědou. Proto se dohodněme na tom, že abychom předešli zmatení a zbytečným mystifikacím, tu starou branku budeme vnímat jako branku oprýskanou.

pátek 19. srpna 2016

Pod jednou střechou

     Povídka z lavičky v německých horách, kde bylo taky krásně.



     Sedíme na lavičce a klepeme se zimou. Déšť v tlustých provazcích dopadá na hrubý štěrk všude okolo. Ještě, že je veranda zastřešená. Přikládám ruce k ústům a dopřávám jim blahodárnou chvilku pomíjivého tepla. Ze slaměného klobouku stékají kapky nepříjemně studené vody a razí si cestu přímo mně za krk. Znovu se dostaví husí kůže. Takhle to nejde, ty věci musí okamžitě dolů.

pondělí 15. srpna 2016

Linka 5

Krása záleží na úhlu pohledu.     


     Autobus se se zapískáním brzd zastaví přímo přede mnou a s těžkým ufouknutím otevře dveře pro další dychtivce postávající na chodníku, netrpělivě sledující na svých hodinkách, jak jim drahocenný čas utíká mezi prsty. Zase má zpoždění, povzdechnu si, ale mávnu nad tím rukou, jelikož je parné odpoledne, slunce mě pálí do týla, košili mi zmáčí pot a já si nechci kazit den ještě víc. Všichni dva cestující, včetně mě, nastoupí po rozpálených schůdcích do ještě rozpálenějšího prostředku veřejné dopravy.

sobota 13. srpna 2016

Fronta

    Povídka, která nepotřebuje komentář. 
Čtěte a nechte slova působit.


     Netrpělivě přešlapuji na chodníku zmáčeném podzimním deštěm. Kabát mám přitisknutý těsně k tělu, ruce zastrčeny hluboko v kapsách, aby se k nim nedostal studený říjnový vítr, který řádí ulicemi města, a přeměňuje za normálních okolností zcela klidný déšť v nepříjemnou plískanici. Ještě, že jsem si vzal tu šálu, pomyslím si a vděčně zavzpomínám na maminku, která mi ji dala k narozeninám. „Netvař se tak, bude se ti hodit,“ tvrdila tehdy přesvědčivě. Měla pravdu, ovšem už nyní vím, že jí to nikdy nepřiznám.