Když cit se vytrácí
ze změti rozdrcených těl.
Stáli jsme
sami. Uprostřed tmy na pusté mýtině, jež byla obklopena vysokými smrky. Ty nyní
tvořily jen zlověstné stíny na pozadí tmavě modré oblohy, která nápadně
připomínala hlubiny oceánu. Foukal lehký větřík a pohrával si s našimi vlasy
a stébly trávy, jež ve tmě ševelily jako vlnky vybíhající na pevninu. Tmu jen
občas protnuly paprsky velkého měsíce, který se schovával za suknicí tmavých
mraků, jako se malé dítě schovává za suknicí matky ve chvílích úzkosti a strachu.
Byla to zvláštní noc. Taková, která se už nikdy nebude opakovat.
Stáli jsme nehnutě. Jako bychom měli
strach, že sebemenší pohyb naruší to harmonické šustění trávy, ten prazvláštní
klid, který nás obklopoval a usazoval se na našich ramenou, jako lehounký závoj
pavučiny snů. Chytila mě za ruku, něžně, pomalu. Její kůže byla studená, avšak
živá. Cítil jsem, jak jí bije srdce jako tlumený zvon. Její dech byl téměř
neznatelný. Přitiskla se ke mně a objala mou paži. Byla jí zima, a tak jsem
sundal svou bundu a přehodil ji přes její ramena. Podívala se na mě. Hluboké
tmavé oči plné nezodpovězených otázek. Urputně pátrala po svých odpovědích, ty
však prchaly, jako vyplašená zvěř prchá vysokou trávou před výstřely brokovnic.
Stáli jsme spolu. Hleděli jsme jeden na
druhého. Nebylo potřeba slov. Slova do tohoto světa nepatří, věděli jsme to a
přijali jsme tuto skutečnost smířlivě a s pokorou. Snad ani nebylo o čem
mluvit. Vítr a občasné zavití vlků v dálce mluvilo za nás. Stříbřitý
paprsek měsíce dopadl na její tvář a já spatřil slzu, jež se leskla v odrazu
světla jako diamant. Slza pomalu stékala po její hebké tváři, na chvíli se
zastavila u koutku úst, pak pokračovala dál do temnoty. Pomalu jsem odhrnul
pramen vlasů, jenž jí spadl do tváře. Slza střídala slzu. Křičely na mě,
obviňovaly mě, bily mě do hrudi. Nevyřčená nenávist, hluboká rýha v srdci.
Políbil jsem ji na čelo a o krok ustoupil. Stále mě držela, nyní pevněji a
naléhavěji. Za doprovodu hlubokého houkání sovy ozývajícího se z lesa jsem
se vymanil z jejího sevření. Bunda sklouzla z jejích ramen a spadla
do trávy jako houně obtěžkaná zármutkem. Cosi v jejím výrazu se změnilo.
Zranitelnost vyprchala v chladné noci, byla vystřídána rozhodností.
Tvrdou, nelítostnou rozhodností. Otočil jsem se a odešel.
Stála sama. Pozorovala, jak můj rozpitý
stín pohlcuje tma. Měsíc byl opět schovaný za temnými mračny, z nichž začaly
padat těžké provazce ledového deště. Zmáčely jí tvář, tělo, duši. Rozdrcena
vlastními pocity sotva stála na nohou. Byl jsem pryč a ona věděla, že navždy. Ještě
několik chvil se dívala směrem, kterým jsem se vytratil jako pára uprostřed
mlhy. A ona se otočila a odešla.
Na louce už nikdo nestál. Liják vymílal do
rozměklé půdy dolíčky a rozhazoval mokré bláto všude kolem. Na zemi ležela
promočená bunda jako houně obtěžkaná nevraživostí. Poslední připomínka prožrané
přítomnosti.
A déšť padal dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Díky moc za návštěvu! :)