Jiný rovná se lepší?
Když jsem poprvé přijel do nového světa amerického Colorada,
úžas se stal mým každodenním společníkem, který se mě držel jako klíště, a ne,
a ne se pustit. Pro Evropana jako jsem já je to nejspíš něco naprosto
normálního a očekávatelného, takže bych se nad tímto jevem neměl příliš
udivovat, ale to je začarovaný kruh.
Obrovská auta, neuvěřitelně milí a přátelští obyvatelé
coloradského venkova, gigantická balení potravin, která na rozměrech nabývají
ještě mnohem víc, nesou-li označení family
size. Při mém prvním setkání s balením cereálií, které by průměrné
české rodině vystačilo nejméně na dva, ne-li tři, týdny jsem automaticky vytáhl
z kapsy svůj chytrý telefon a podlehl pokušení, či snad dokonce
povinnosti, si tu anomálii vyfotit. To mi nikdo neuvěří, říkal jsem si tehdy.
Dokonce i mléka, která se zřejmě po celém území Spojených států amerických
prodává v galonových kanystrech (které vydají přibližně za tři litry
tekutin) mi tehdy (před měsícem) připadala jako nový druh endemita, na kterého
lze narazit pouze tady, za Velkou louží. Není divu, že potravinářskému průmyslu
musel být do jisté míry uzpůsoben i průmysl elektronický. Pochopitelně mám na
mysli především mikrovlnky a ledničky, které nabývají rozměrů větších, než je
můj šatník doma v České republice. Ne nadarmo se říká „Velká Amerika“.
Ale budiž.
Na nepřirozené pojetí velikosti jsem byl ochoten si za
několik dní zvyknout, takže jsem si při vstupu do supermarketu už nepřipadal
jako v Jiříkově vidění, nýbrž jako bych vkračoval do odlehlého lesa – víte
moc dobře, že je to jenom obyčejný les, ale přesto se máte na pozoru před
potenciálními nebezpečenstvími, či nepředpokládanými vývoji událostí.
Ano, po měsíci života na druhé straně planety (ještě doteď
si občas se zájmem prohlížím podlahu pod sebou a dumám, jestli tam na druhé
straně je můj milovaný domov) si člověk zvykne téměř na cokoliv, pokud se
nejedná o zážitky traumatické či nějakým jiným způsobem nepříjemné.
Co však stále upoutává mou pozornost a probouzí opatrnost
hraničící až s nedůvěrou a podezřívavostí, je americký jogurt. Především
jeden jeho typ mi dělá značné starosti a nedává mi lehkého spaní.
Abych uvedl věci na pravou míru. S myšlenkou odlišit se
od ostatních se zcela ztotožňuji a podporuji takovou filozofii za každé
situace, počasí i aktuálního rozpoložení mysli. Jiný znamená dobrý. Co dobrý,
ba přímo výborný! Jiný znamená zajímavý a zajímavý zase zábavný. Takový řetězec
vnímám jako jednoduchý vzorec pro život, který alespoň v mém případě
dokonale fungoval, a i nadále přináší pozitivní výsledky.
Nicméně jako všude, panuje i zde jednoduché pravidlo, které
jako jediné stojí za to dodržovat a řídit se jím.
Všeho moc škodí.
Nechci vás, mí drazí čtenáři, ukamenovat příliš abstraktními
pojmy, jelikož si uvědomuji, že osvědčenou metodou, jak něco názorně ukázat či
vysvětlit, je jednoduchá demonstrace. Vezměme si proto právě kelímek amerického
jogurtu.
Co to má co dělat s touhou se odlišit, ptáte se.
Inu, víc, než si myslíte.
Nepochybuji, že všichni do jednoho máte v mozku
zakódovanou barevnou představu obyčejného kelímku od jogurtu ve vysokém
rozlišení a jasných barvách. Komolý kužel, jehož větší podstava ční vzhůru,
kdežto podstava menší tvoří jádro stability celého jogurtu.
Vcelku obyčejné.
V Americe? Ó, nikoliv, mí drazí přátelé!
Neohrožené Spojené státy totiž pojaly koncept odlišení se za
něco nezbytného, ba dokonce životně (v případě potravin expiračně) důležitého.
Vezměte si představu ideálního jogurtu a nyní ji otočte
vzhůru nohama. No ano, nebojte se, jogurt se nevylije, koneckonců je to jogurt
ideální. Nyní se pokuste změnit vstup do jogurtu, tedy víčko umístěte na menší
postavu, která nyní ční vzhůru.
Tadá!
No, co vy na to? Není to ten pravý bizár? Ten skutečný, ze
kterého vám z nějakého důvodu běhá mráz po zádech. Je to mutant, na kterém
je všechno špatně. Noční můra perfekcionistů, zato dokonalý objekt zájmu
pisálků s možná až příliš divokou fantazií.
Nejhorší na tom všem je však skutečnost, že se jedná o
skutečnost ničím nezbarvenou, právě naopak o skutečnost prostou a přesnou a do
jisté míry (vezmeme-li v potaz celý koncept odlišení se) zcela logickou.
Ano, zajímavé to rozhodně je. Takový obrácený kelímek upoutá
vaši pozornost, pobaví vás, snad vás i přivede na cestu existenčních myšlenek,
jako se to stalo v mém případě. Takový jogurt se stane něčím jako modlou,
která vyniká nad vším ostatním, která ve vás rozdmýchává úžas a pocit
nadpřirozena. Však i naši předkové uctívali věci neznámé, o nichž si mysleli,
že přišli z jiného světa.
To všechno beru.
Otázka praktičnosti je však docela jiná pohádka, která se
bohužel mění v noční (tedy spíš ranní) můru, jež ve vás u snídaně probouzí
dosud nepoznané vlny hněvu a zlosti. Jinými slovy ve vás probouzí temnou
stránku vaší osobnosti.
Jsem schopný akceptovat vaše pochybnosti a věty typu „však
on určitě přehání“.
Ale zkoušeli jste někdy jíst jogurt dnem vzhůru? Zkoušeli
jste někdy přemluvit takový jogurt, který má sice z hlediska fyzikálních
zákonů mnohem lepší stabilitu, avšak o to horší dostupnost, aby vám vydal svá
tajemství? Zažili jste někdy situaci, kdy se vám lžička v ruce (jindy
vcelku obratný a pohotový nástroj) mění v kovový pohrabáč, kterým se
snažíte ukořistit alespoň trošku té výsměšné substance? Pokoušeli jste se snad
někdy ve svém životě porazit takového nepřítele, jakým je americký jogurt,
jednoduchým zákonem přežití „jídlo se nevyhazuje, pořádně to vyškrab“?
Ano, jsem vskutku ochotný akceptovat vašeho zpochybňování.
Ale nejdřív mi prosím ukažte, jak se takový americký jogurt jí, jelikož já (a
takové přiznání mě vůbec netrápí) jsem na něj ještě nevyzrál.
A nebojte se. Ani na ty, kteří dočetli až sem, jen aby se
dozvěděli nějaké to moudro, které nám učiní život snazším a ze světa udělá zase
o něco hezčí místo k žití, jsem nezapomněl.
Buďte odlišní. Ale pro lásku boží nepřehánějte to.
P.
Skvělé!! To jsem se zase nasmála. Už se těším na další česko-americké postřehy. Tedy doufám, že další budou !?
OdpovědětVymazatwau!
OdpovědětVymazatwau!
OdpovědětVymazat