Ruku v ruce

Trocha melancholie neuškodí.

     Stojím na nábřeží a hledím do mlhy. Jako bych čekal, že ji uvidím přicházet po vodní hladině. Vlasy rozpuštěné, letní šaty nasáklé vodou. Je bosa a pomalými krůčky kráčí mým směrem. Pohled upřený na mou tvář. Neusmívá se. Modré oči se snaží proniknout do hloubi mé duše. Jako by to bylo možné. Duši jsem ztratil už dávno.

     Opírám se o chladné zábradlí. Proudy studené vody mi stékají po tváří, za krk, všude. Stojím jako přikovaný. Je mi zima, ale teď nemohu odejít. Ne teď, když je tak blízko. Ještě pár kroků. Je lehká jako pírko holubice. Čeří vodu jemnými doteky svých chodidel. Zastaví se. Hledíme na sebe, jako bychom se dívali na odraz v zrcadle. Nehybný, poznamenaný životem. Co se s námi stalo?

     Natáhne ke mně ruku, její rty však mlčí. Nepotřebuji slov, abych pochopil. Chce, abych ji následoval. Tam dolů do hlubin. Do tmy, kde je klid a ticho. Chci. Tak moc chci, ale vím, že nemůžu. Ještě ne, ještě je čas. Někdy se určitě shledáme, pak budeme spolu navždy, ale nejdřív musím ještě něco udělat. Něco moc důležitého, co by mě nenechalo ani na okamžik v klidu. Mučil bych se tou myšlenkou. Má mysl by se stala nástrojem vlastní zkázy. Ještě ne.

     Výraz v jejím obličeji se změní. Pevné rysy povolují, jako by z vteřiny na vteřinu zestárly o deset dvacet let. Spatřuji zoufalost a prosbu. „Pojď,“ lákají mě její oči. Šepot se ztrácí v hluku tlustých dešťových kapek dopadajících na hladinu. Nad hlavou nebe protne ostrý blesk. Za pár okamžiků svět zaduní. „Pojď.“

     „Já nemůžu!“ vykřiknu znenadání do tmy. Přistihnu se, že pláču. Slzy se mísí s dešťovou vodou, splývají v sebe. Jako by k sobě odjakživa patřily. Stejně jako my dva. Vím to. Ale přesto…

     Přistoupí ještě o pár kroků. Její ruka stále netrpělivě visí ve vzduchu. Ačkoliv lehounká, až přímo nadpozemská, cítím, jak těžkne. Začíná se třást. Nechce si to připustit. Ani já. Oba ale víme, že zábradlí, jenž nás odděluje, mezi námi zůstane ještě mnoho let. Čas letí kolem nás rychlostí střely. Nekonečný déšť neustává. Mlha houstne. Jsem celý promočený, je mi zima. Ale chlad je všude kolem, není úniku.

     Ruka už visí bezvládně podél zmáčených šatů. Ztratila naději, ztratila cit. Modré oči roní slzy. Oba pláčeme. „Promiň,“ hlesnu potichu. Chvíli se na mě dívá, pak neznatelně přikývne. Rty mlčí dál. Jsou něčím, co nikdy nebývaly. Jsou němé. Mrtvolné kusy ztuhlé kůže. Tvář ztrácí svůj tvar. Lícní kosti vystupují do popředí. Nádherné dlouhé vlasy ztrácí svůj půvab. Ruce jsou vyzáblé, šaty otrhané a shnilé. Jen ty oči… Jen ty oči se nemění.

     Odvrátím pohled. Srdce mi v hrudi bije jako zvon. Jako oprýskaný umíráček. Skloním pohled na dlažbu. Snažím se z hlavy vyhnat veškeré myšlenky, ale jsou neodbytné jako roj komárů. Bodají všude, kam dosednou. Není úniku. Vzhlédnu nahoru, abych jí naposledy pohlédl do tváře.

     Mlha a dešťová clona halí širokou řeku do rozmazaného závoje. Je pryč.

     Někde v hloubi doufám, že navždy.