Východ západu

Z roků jsou dny,

             

            z hodin vteřiny.

     Bylo už pozdě. Slunce zapadlo asi před třemi minutami a na šedý svět se snášela tma jako smuteční závoj. Jen pár zbylých paprsků ještě dopřávalo mrakům na obzoru růžovou koupel. Město se však ani zdaleka do postele nechystalo. Místo toho s prvními příznaky blížícího se šera jako by ožilo novým životem. Žlutým mdlým životem, který tvořil dokonalý kontrast světu, jenž se rychle propadal do temnoty.

     Muž stál na střeše desetipatrového panelového domu a hleděl dolů na tisíce malých světýlek lemujících silnice, označujících příbytky mrňavých lidiček. Kouřil cigaretu. Štiplavý kouř se rozplýval v jasném a chladném večerním vzduchu. Drobný popílek samovolně odpadával na střechu. Kdesi v dálce zatroubilo auto. V odpověď mu vyšel vstříc rozzlobený štěkot hlídajícího psa a spustil tak reakci ňafání a vrčení po celém bloku.

     „Tady jste,“ ozval se za ním mírný, hluboký hlas, „Už jsem myslel, že vás nenajdu.“

     Muž dál upřeně hleděl do temné hlubiny pod sebou. Od okraje střechy ho dělil pouhý jeden krok. Malý nicotný krůček do prázdna. Potáhl z uhořívající cigarety. Kouř ho zahřál v plicích. Cítil se tak klidnější.

     „Nuže, proč jste se mnou chtěl mluvit?“ zeptal se ho hlas; tentokrát byl o něco blíž.

     „Potřebuji čas,“ pronesl muž pomalu. Hlas za ním si zklamaně povzdechl.

     „Ten potřebují všichni. Proč bych ho zrovna vám měl dopřát?“ Střecha zavrzala pod tíhou holohlavého muže, který se vynořil ze tmy. Byl vysoký, měl sportovní postavu. Na sobě volné tričko s nápisy, otrhané džíny, na nohou tenisky. Nyní stáli oba dva vedle sebe.

     „Protože jsem výjimečný,“ další popílek se odrolil od cigarety. Tentokrát ho zachytil večerní větřík a unesl kamsi do neznáma. Holohlavý se zasmál. Jeho hluboký líbezný hlas působil jako med na roztančené nervy, přesto byl do jisté míry zneklidňující.

     „Tak schválně, překvapte mě.“

     Muž zahodil nedopalek a vmžiku si zapálil další cigaretu. Ruka se mu lehce třásla. Cítil, jak se z ní vytrácí cit.

     „Miluji…,“ řekl.

     „Kdo ne?“

     „… i přesto, že jsem nenáviděn.“

     Ticho. Holohlavý muž spojil ruce za zády a zahleděl se na moře světýlek. Některá z nich už zhasla, jiná se zas probudila k životu.

     „Povězte mi, upřímně, co vám přinese tenhle váš Čas?“

     „Nejspíš nic,“ odpověděl muž. Hlas se mu zlomil.

     „Správně. Tak proč?“

     „Spousta lidí si mou lásku zaslouží.“

     „Kdo například?“

     „Má dcera.“

     „Dojemné.“

     „Mí rodiče.“

     „Patetické.“

     Ticho.

     „Nuže?“ pobídl kuřáka holohlavý muž zvědavě. „Někdo další?“

     „Nikdo.“

     „Jen tři lidi?“

     „O dva lidi víc, než je potřeba.“

     „Jste blázen.“

     „Proto jste tady.“

     Další ubíjivé ticho.

     „Myslíte?“

     „Rád se díváte na blázny, kteří se dobrovolně mučí.“

     „Vskutku?“

     „Je to jako divadlo, ve kterém si loutky žijí vlastními nechutnými životy.“

     „Možná ano,“ uchechtl se holohlavý muž.

     „Takže?“

     „Prodloužím vám lhůtu splatnosti.“

     „Díky.“

     „Bez úroků to nebude.“

     „Uvědomuji si to.“

     Holohlavý muž se zadíval na kuřáka. Naklonil se k němu a zašeptal: „Dva roky.“

     „Dva?“

     „Pozornost podniku.“

    

     Holohlavý se otočil a odešel. Na cestě ještě stačil utrousit: „Zvedá se opona, měl byste se připravit.“ Muž vydechl zbytky cigaretového kouře a zahodil špačka do temnoty. Do temnoty, která se k jeho překvapení začala pomalu rozplývat v přívalu světla. Zamžoural do něj a usmál se.

     Právě vycházelo slunce.