Cibulový šampion

Soutěživost není občas na škodu 
(Hrochovic rodinné patálie II)

     „Tahej.“

     „Hm, tak třeba tuhle.“

     „Teď ty.“

     „Jo!“ vykřikl bratr radostí, mezi palcem a ukazováčkem svíral nejdelší sirku. Pohlédl jsem na svou a potichu zasténal. Maminka po mně hodila špinavé modráky, zase jsem prohrál.

     Táháním sirek se u nás v rodině řešila spousta problémů a rozepří. Je to přeci jen jednoduchý a jednoznačný systém rozhodování, který vylučuje remízu a nikdo se nemůže odvolávat na nespravedlnost padlého rozhodnutí. Za vytáhnutou sirku si prostě můžete vy sami.

     Sedli jsme s maminkou do auta a naloženi čtyřmi bednami vyrazili do nejbližší vesnice. Jeli jsme na cibuli. Zase. Nadšením jsem zrovna neoplýval. Sběr cibule je to nejhorší v roce, alespoň podle mě. Vždycky jsem kladl zoufalé dotazy, proč si nemůžeme cibuli koupit v síťových pytlích v supermarketu jako všichni normální lidi. Odpovědí se mi dostávalo mnoho, avšak ani jednu jsem nebyl ochotný přijmout za dostačující. Na poli se hemžily davy lidí, kteří v předklonu pilně sbírali cibuli a házeli ji do připravených bedýnek.

     „Třeba jedeme zase pozdě,“ projevil jsem špetku naděje.

     „Nikdy,“ odsekla maminka a v očích se jí blýsklo, „loňský ročník se nebude opakovat.“

     Loňský ročník byl opravdu špatný a maminka se zapřísáhla, že už o něm nebudeme nikdy více mluvit. Ať už to bylo nevalnou úrodou, či množstvím lidí, když jsme před rokem přijeli na to samé místečko, s tím samým zapálením pro věc, které ovšem projevovala pouze maminka, zjistili jsme, že cibule je už všechna pryč.

     „To jsou vaše řádky,“ paní dozorkyně-zemědělkyně ukázala na dvě rýhy táhnoucí se až kamsi na konec pole. Začalo se pracovat. Sehnout se, sebrat cibuli, nožíkem odříznout výhonky, hodit do bedny. Tento postup se vždy uplatňoval pořád dokola, dokud nebyly všechny bedny plné a maminka spokojená. Avšak už od rána jsem měl neblahé tušení, že to tentokrát nebude tak jednoduché.

     A pak přišla ona. Zrovna jsem sbíral svou pátou cibuli, když jsem koutkem oka zachytil pohyb ze sousedního řádku. Vrhala po mně pátravý pohled a po chvíli se pohrdavě ušklíbla pod vous, což je bohužel myšleno naprosto doslovně. Modrý šátek, špinavé šaty ke kolenům a monstrózní holínky. Důchodkyně se dala do sbírání.

     Nacvičenými pohyby sbírala cibuli jako neřízený kombajn, z čehož jsem usoudil, že je místní domorodkyně a s honem na cibuli má tedy celoživotní zkušenosti. Ačkoliv za normálních okolností nebývám soutěživý, probudil se ve mně jakýsi pocit zahanbení. Přeci se nenechám zostudit nějakou starou paní s knírkem! Pevně jsem v ruce sevřel tupý nožík a nasadil rapidní tempo. Sebrat, odříznout, hodit do bedny. Sebrat, odříznout, hodit do bedny. Brzy jsem ji dohnal. Měřila si mě pohledem. Ani se zavřenýma očima její ruce neustávaly v práci. Nyní jsem toho názoru, že se jen chtěl předvést, ačkoliv mě to tehdy velice vyvedlo z míry. Lil ze mě pot, v botách jsem měl hlínu a kamínky, záda sténala. Zanedlouho jsem naplnil první bednu a vrhnul se na další. Paní s knírkem byla v těsném závěsu.

     „Mladíku,“ houkla na mě paní dozorkyně-zemědělkyně, „sbírej tu cibuli pořádně, tady ti jí ještě spousta zbylo!“

     S potupou a za doprovodu smíchu své sokyně jsem se musel vrátit a řádek přebrat ještě jednou, naštěstí ne od začátku. Paní s knírkem už měla velký náskok, ale cítil jsem, jak ji dohání únava. Za nehty jsem měl hlínu, obličej zaprášený, nožík tupý. Souboj pokračoval další hodinu. Za doprovodu hlasitého křupání jsem si protáhl zohýbaná záda.

     „Už máš plno?“ zeptala se maminka.

     „Jo, to teda mám,“ odpověděl jsem zvýšeným hlasem, aby mě paní s knírkem dobře slyšela. Věnoval jsem jí vítězoslavný úšklebek. Vyhrál jsem? Radost mi v tu ránu však zkazil traktor s vlečňákem, který přijel, aby odvezl těžké bedny plné cibule k váze. V mrknutí oka paní s knírkem naložila svou bednu a s energií adolescentky vyskočila na vlečňák. Bylo nám řečeno, že naše bedny se už nevejdou. Paní mi ještě stihla zamávat, než se traktor rozjel pryč. Pohlédl jsem na maminku s bezmocným výrazem ve tváři.

     „No jo, tak to tam dotáhneme,“ řekla jen, čímž vlastně myslela: „No jo, tak to tam dotáhneš.“ Trvalo asi dalších čtrnáct minut, než všechny čtyři bedny stály u váhy. Osud tomu chtěl, že před námi stála má sokyně se svými bednami. „Padesát kilo,“ zahlásila paní dozorkyně zemědělkyně obsluhující velkou váhu. Paní s knírkem odstoupila a prohlédla si náš úlovek. „Něco málo přes metrák!“

     Doma jsem se svalil na postel. Tělo se mnou odmítalo spolupracovat, a tak jsem jen zíral do stropu. Bylo mi ale skvěle, poněvadž jsem si neustále vybavoval potupný výraz vousaté paní v holínkách, která uraženě nasedla do oprýskané Škody Favorit a zmizela v oblaku prachu. Je to zvláštní, ale já opravdu nebývám soutěživý.