Západka

Co by byl život bez lapálií? 
(Hrochovic rodinné patálie I)

     Ta branka byla stará. Nikdo kromě pamětníků nevěděl, jestli byla původně hnědá a později přetřena na modrou, či modrá a později přetřená na hnědou. Proto se dohodněme na tom, že abychom předešli zmatení a zbytečným mystifikacím, tu starou branku budeme vnímat jako branku oprýskanou.

     Kdybyste žili v naší rodině už nějaký ten pátek, věděli byste, že branka měla tak trochu svojí hlavu. Dělala si, co se jí zachtělo. Jednou začala příšerně vrzat v letitých pantech, podruhé zase nešla vůbec otevřít a jindy jí zase upadla klika. Ať už z toho, či onoho důvodu, naše rodina byla nucena sem tam tu neposednou branku prostě a jednoduše přelézt.

     Když si jen vzpomenu na chudáka dědečka, který ji tehdy přelézal ve zbrusu novém obleku, poněvadž měl namířeno na sraz důchodců, a tak chtěl alespoň jednou v roce vypadat k světu. Tu tmavou šmouhu z levé nohavice kalhot už nikdo nikdy nedostal, byť s ní byl sveden neúprosný souboj se stovkou čistících metod a postupů.

     Jindy to zase odnesla nešťastná babička, která v mládí očividně velmi zanedbávala šplh po stromech. V důsledku své nepřipravenosti a nedostatku zkušeností zůstala sedět na brance jako na koni, přičemž máchala divoce rukama, aby udržela balanc, jenž se od ní pokoušel mermomocí upláchnout.

     „Takhle to dál nejde,“ proneslo se jednou na rodinné poradě, kdy se všichni shromáždili kolem jídelního stolu. „Tohle si přece nedáme líbit,“ zvolala rozhořčeně maminka, která se stíhala radit a míchat těsto na chleba v hluboké modré míse zároveň.

     „Dáme tam západku,“ rozhodl dědeček tajemně a všechny u stolu obdaroval odhodlaným pohledem. Jak se řeklo, tak se i udělalo. Na druhý den se všichni mužští členové rodiny sešli u branky s nářadím v ruce. Dědeček, jakožto nejzkušenější řemeslník ze všech, se ujal vedení a instruoval ostatní ve všech aspektech bitvy.

     „Vyvrtej to líp! Vezmi jiný šroubek! Máš to nakřivo…!“

     Ženské osazenstvo mezitím stálo u okna v kuchyni a vývoj celé události pozorně sledovalo. Po necelých deseti minutách bylo hotovo. Dědeček ještě z branky vlastnoručně vypreparoval zámek tak, aby zůstala pouze stará klika a „bylo za co brát“.

     Pohled to byl krásný. Všechny členy rodiny zahřál u srdce příjemný pocit vítězství. Zdálo se, že už s brankou nebudou nejmenší potíže. Z omylu nás ale hned vyvedl tatínek, který se druhého dne vydal s ošatkou vajec za strejdou do města.

     Kráčel si sebevědomě, hvízdal si a na nový zlepšovák na brance dočista zapomněl. Stiskl kliku, trhl brankou k sobě. Oprýskaná branka se však ani nehnula a tatínek, který za cestu od hlavního vchodu k ní nabyl určitou hybnost, už neměl čas vyhnout se neodvratitelné kolizi a ošatka vajec spadla na tvrdou zem. Trvalo asi půl hodiny, než se konečně opět uklidnil a hodil kalhoty potřísněné vajíčky do pračky.

     Další oběť západky na sebe nenechala dlouho čekat. Sestra měla namířeno ke kadeřnici, a jelikož měla hlavu plnou představ o svém novém účesu, západka tak nějak unikla její pozornosti. „Co s tím zase je?“ povzdechla si bezradně a zacloumala s brankou. Pohlédla na hodinky. Už teď měla tři minuty zpoždění. Nedalo se nic dělat. Již dávno nacvičeným výskokem, přehozením nohou a gymnastickým dopadem na obě dvě chodidla zdolala překážku a dala se do běhu.

     Jindy v noci, tedy bylo to spíš už k ránu, nás chtěl navštívit strýček, který to měl ze své oblíbené hospůdky docela po cestě. U této příhody jsem nebyl, a tak vám ji vyložím zhruba tak, jak si myslím, že se odehrála. Strýček posilněn několika pivy se dopotácel k brance, kterou, k jeho nemalému překvapení, našel zamčenou. „Na mě si… tohle… nepřijdeš!“ zvolal vítězoslavně do chladné noci a dal se do šplhu. Levá noha, pravá noha. Zásada je mít alespoň tři opěrné body. Přehmátnout, vytáhnout se nahoru. Pád. Znova. Vytááááhnout se… a je to! Strýček si vyčerpaně odfoukl. Že byl vyčerpaný, jsem věděl bezpečně, jelikož jsem ho ještě po rozednění našel, jak visí na brance a hlasitě chrápe.  

     Jelikož je zvyk železná košile, srážek a nehod s oprýskanou brankou bylo ještě mnoho. Západka vše jen tiše a zapadle pozorovala. Postupem času jsme si na její náhlou přítomnost přivykli a nyní s ní vedeme docela spokojené soužití. Ačkoliv se dodnes děsím toho, kdy někdo z rodiny pomalovaný válečnými barvami zvolá: „Takhle to dál nejde, to si přece nedáme líbit!“