Linka 5

Krása záleží na úhlu pohledu.     

     Autobus se se zapískáním brzd zastaví přímo přede mnou a s těžkým ufouknutím otevře dveře pro další dychtivce postávající na chodníku, netrpělivě sledující na svých hodinkách, jak jim drahocenný čas utíká mezi prsty. Zase má zpoždění, povzdechnu si, ale mávnu nad tím rukou, jelikož je parné odpoledne, slunce mě pálí do týla, košili mi zmáčí pot a já si nechci kazit den ještě víc. Všichni dva cestující, včetně mě, nastoupí po rozpálených schůdcích do ještě rozpálenějšího prostředku veřejné dopravy.

     Za volantem spatřuji rozložitého řidiče, který je chudák celý promočený potem a hledí na mě psíma očima, jako by prosil, abych to vzal za něj. Místo po volantu však sahám po peněžence a s omluvným úsměvem se prodírám úzkou uličkou a hledám volné místo. Autobus je narvaný k prasknutí. I přes značné obtíže se mi podaří najít volné místo k sezení vedle staršího brýlatého muže se starou čepicí na hlavě, který si vesele pohrává s vycházkovou holí.

     „Promiňte, je tu volno?“ ptám se nesměle.

     „Ale jistě, mladíku, račte, račte.“

     Když se opřu o opěradlo, ihned toho lituji. Košile se mi, zdá se, nadobro přilepí k zádům. To snad ne. Cestovat v létě je prostě za trest.

     „Co ten výraz, mladý pane? Je přeci krásný den,“ povídá ten muž a zkoumavě si mě prohlíží.

     „Možná až moc krásný. A teplý,“ odpovídám mrzutě a vytahuji z batohu knížku, kterou se začnu lehce ovívat. Autobus se s příšernými zvuky umírajícího keporkaka odrazí od krajnice a zařadí se mezi šourající se automobily.

     „Snad byste nechtěl raději zimu? Dejte pokoj. To mě v zimě bolí kolena a člověk se pomalu ani nemůže hnout z domu.“

     „V létě si zas člověk koleduje o úpal,“ odfrkávám. Začínám litovat toho, že jsem si vedle něj sedl. Poslední, co mi dnes ještě scházelo, je pozitivně naladěný stařeček, který mě bude celou cestu zásobovat radostnými ódami na to nelidské vedro. Prostě super.

     „Ale kdeže. To chce hodně vody a pokrývku hlavy, synku. Kam máš vůbec namířeno?“

     „Zřejmě rovnou do hrobu, pokud se rychle neochladí,“ fakt, že mi z ničeho nic začal tykat ani neregistruji. Pohledem zabloudím k zaseknutému okénku, jež je napůl otevřeno. Skrz mezeru sem proudí snad ještě teplejší vzduch. Ještě tři zastávky, utěšuji se potichu.

     „Tam rozhodně nespěchej, není tam takové teplíčko,“ lebedí si stařeček a spokojeně se zavrtí na místě. Slunce mu skrz ušmudlané okno praží na vrásčitou tvář. Opravdu se usmívá?

     „Pak je to přesně místo, kde chci právě být.“

     „Ale synku, nech takové řeči,“ uchechtne se stařeček.

     „Kam jedete vy?“ zeptám se spíš ze slušnosti než ze zvědavosti.

     „Za vnoučky na Budislav, už se na ně těším, na zlobidla.“

     „Oni se taky určitě těší,“ odpovídám a dělám, že jsem začal číst kapitolu sedmnáct. Ve skutečnosti jsem pouze otevřel knihu na náhodném místě, abych se vyhnul dalšímu rozhovoru, který mě v onom klimatu ještě více vyčerpával.

     „To ano. Člověk je skoro vůbec nevidí. Můj syn, jejich otec, pracuje přes rok v Německu, a tak tam žijí s ním. No a do Čech se vrací jen na prázdniny,“ pronese stařeček přívětivě a zahledí se z okna na ubíhající krajinu se zasněným úsměvem.

     „A jiné vnoučky nemáte?“

     „Bohužel,“ povzdechne si stařeček a přeloží vrásčité ruce na hlavici hůlky, „žena mi zemřela před pěti lety a Tomáš, můj syn, je s chlapci jediná rodina, co mi zbyla.“

     Pocit příšerného dusna najednou přehluší pocit lítosti, který ve mně začíná cirkulovat jako vodní vír. Snažím se vymyslet nějakou inteligentní odpověď, ale slova se mi zaseknou v krku. Hřbetem ruky si utírám čelo, které zmáčí kapky potu.

     „To je mi moc líto,“ řeknu nakonec.

     „Ale to nemusí. Vždyť prázdniny už začali a já je za chvíli zase uvidím. Víš, chtěl bych je vzít do Zoo, oba chlapci mají moc rádi africká zvířata. Láďa, ten mladší, by chtěl dokonce být průvodcem na safari, věřil bys tomu?“ nevěřícně zakroutí hlavou, já však vidím, že ho sny jeho vnoučka dělají šťastným. Poposednu si. Z plátěných tříčtvrťáků se už stal kus látky obtěžkaný vlhkem.

     „Odvaha mu nechybí,“ dodávám a zavírám knihu. Z nějakého důvodu nemůžu od stařečka odtrhnout oči. Jeho vrásčitá tvář na mě pohlédne a spatřuji další úsměv. Pak si stařeček opět přeloží ruce na hůlce a starou čepici si posune do týla. Všímám si, že kvůli vedru těžce dýchá.

     „Ano, to Péťa, ten starší, se zase chce stát kosmonautem. Nevím, kde se to v těch klucích bere. Snad ten zápal po dobrodružství zdělili po nebožce ženě.“

     „Děti jsou už takové, plné snů a přání.“

     „Když jsem s nimi telefonoval naposledy, musel jsem Péťu utěšit, že po zoologické zahradě je vezmu také do planetária. Můj dobrý kamarád z mládí tam zná pár lidí, takže nám zařídí soukromou prohlídku. Chlapci budou nadšení, co myslíš?“

     „To nepochybně,“ souhlasím vroucně, „Asi se s nimi dost naběháte.“

     „To mi povídej,“ zasměje se stařeček, „ale co bych pro ně neudělal. Chci, aby na mě měli hezké vzpomínky.“

     Brzdy autobusu opět zakvílí a vozidlo zastaví u osamělé zastávky v malé vesničce. Venku není nikoho vidět, všichni se jistě schovávají před vedrem, které venku panuje. Spatřuji dokonce i kočku, která se ospale válí ve stínu staré lípy. Jako by mlela z posledního.

     „Tak, tady vystupuji. Dovolíš, synku?“ zeptá se dědeček. Pomohu mu vstát a dívám se, jak pomalu prochází přeplněným autobusem. Popřeji mu, aby se jim s vnoučky vše vydařilo. S úsměvem děkuje a loučí se. Pasažéři na něj vrhají otrávené pohledy, musí se k sobě zmáčknout, aby mohl  stařeček projít.

     Autobus se opět rozjede. Ještě chvíli hledím na stařečka, jak se pomalu šourá po rozpálené silnici, než ho ztratím z očí.

     „Můžu?“ zeptá se mě blonďatá žena, která před chvílí nastoupila.

     „Jistě, prosím,“ udělám jí místo.

     „Tohle je opravdu hnus, ten hic. Jeden aby v tom chcípnul,“ postěžuje si žena spíše pro sebe.

     „Ale jděte, vždyť je přeci krásný den,“ odvětím zamyšleně. V hlavě si přehrávám svůj rozhovor se stařečkem a nevědomky se usmívám. Konečně uvidí svého syna a vnoučky. Zahledím se z okna. Teplo už nějak nevnímám. Dokonce ani promočenou košili a potůčky potu, které se mi tvoří na stehnech.

     „Opravdu krásný.“