Fronta

    Povídka, která nepotřebuje komentář. 

Čtěte a nechte slova působit.

     Netrpělivě přešlapuji na chodníku zmáčeném podzimním deštěm. Kabát mám přitisknutý těsně k tělu, ruce zastrčeny hluboko v kapsách, aby se k nim nedostal studený říjnový vítr, který řádí ulicemi města, a přeměňuje za normálních okolností zcela klidný déšť v nepříjemnou plískanici. Ještě, že jsem si vzal tu šálu, pomyslím si a vděčně zavzpomínám na maminku, která mi ji dala k narozeninám. „Netvař se tak, bude se ti hodit,“ tvrdila tehdy přesvědčivě. Měla pravdu, ovšem už nyní vím, že jí to nikdy nepřiznám.

     Kdosi do mě zezadu lehce strčí, což mě vytrhne z myšlenek. Spatřuji nepříjemný výraz v obličeji otylého muže s kulichem naraženým do přísných očí. Muž cosi zabručí pod fousy, ale nerozumím mu.

     „Aha,“ vydávám ze sebe nakonec a udělám pár kroků vpřed, jak se fronta posunuje o půl druhého metru. Každý pohyb ztuhlými končetinami pro mě znamená nepříjemné mravenčení. Bože, jak dlouho ještě? Upírám zrak v dáli, kam se vine neforemný zástup mrzutých lidí. To dělá to počasí, pomyslím si, poté mé oči spočinou na ušmudlané výloze nevýrazného obchůdku, ve které ponuře visí cedulka s otevírací dobou.  

     Snažím se rozpoznat zboží, jež je na dřevěných policích vystavěno zdánlivě ledabyle. Něco mi však, říká, že tak bylo uspořádáno s precizní pečlivostí. Nakláním hlavu blíž, abych si přečetl nevábnou etiketu na veliké konzervě s lančmítem. Vše na mě působí jakýmsi uměleckým dojmem, což mě při pomyšlení na můj vztah k výtvarné výchově na základní škole ihned zaskočí. Pod šálou se nevědomky přihlouple usmívám, když se mi v mysli objeví půvabné obrysy postavy naší mladé paní učitelky, jež se z nás s roztomilou naivitou snažila vychovat budoucí Rembrandty. Možná ve mně umělecké sémě přeci jen zaklíčilo, uchechtnu se a na popud měkkého pupku udělám dalších pár nemotorných kroků vpřed.

     Teprve teď si uvědomuji, že přede mnou stojí mladá dívka. Mohl bych ji oslovit, aby nám to čekání rychleji uteklo, přemýšlím netrpělivě. Ale jak mám začít? Možná bych si mohl jen tak mimochodem odkašlat. Ne, to je hloupé, zamručím a nápad ihned zavrhuji. Dívka se však otáčí a měří si mě pohledem. Zřejmě jsem to řekl nahlas, dochází mi. Dívka se mile usměje a její jasné modré oči se setkají s mými o dost méně atraktivními, tím jsem si jistý. Jedině fučení říjnového větru narušuje ono trapné ticho, jež se kolem nás usadilo jako neprůhledný závoj.

     „Říkal jste něco?“ pronese najednou dívka a lehce se při pohledu na můj zmatený výraz v obličeji uculí.

     „Já totiž… říkal jsem… ptal jsem se, jak dlouho tu už čekáte,“ vypravím ze sebe nakonec, patřičně hrdý na svou pohotovost vymyslet alespoň trochu inteligentní větu. Vítr si pohrává s jejími blonďatými vlasy, které s přehledem krotí prsty své pravé ruky a neposedné pramínky zastrkuje za malé ouško.

     „Stejně dlouho jako vy, přišli jsme přeci zároveň.“

     „Ano, jistě… na co tu čekáte?“

     „Až se dostanu na řadu,“ usměje se dívka, která si mou nejistotu zřejmě náramně užívá. Z nějakého důvodu jí to však nevyčítám, naopak, líbí se mi to. V jejím pohledu je cosi upřímného, co mi dodává po douškách odvahy. Odkašlu si.

     „Čekáte takto často?“

     „Víc, než by bylo záhodno. Ale nevadí mi to, mám to ráda.“

     „Opravdu?“ neskrývám své překvapení. Dívka se zahihňá a fronta se pomalu sune kupředu. Přistihnu se, že již nestojí za dívkou, nýbrž vedle ní. Snad si to nevyloží tak, že ji chci předběhnout, uvažuji, tentokrát však potichu.

     „Ano, na čekání je cosi zvláštního. Člověk má čas přemýšlet, pozastavit se a zpomalit. Uklidňuje mě to. A vy? Čekáte takto často?“

     „Bohužel, jsem vášnivý čtenář,“ odpovídám upřímně a nechávám si její slova projít hlavou. Dívka se zasměje a chápavě pokývá hlavou. Něco mě na ní povzbuzuje. Pomalu nabírám do plic více vzduchu, zřejmě za účelem zvětšit tak objem svého hrudníku a posílit tak pocit svého mužství. Dívka se opět potutelně usměje a na chvíli odvrací pohled. Nabývám dojmu, že mou taktiku prohlédla, proto zase nenápadně vydechuji a můj hrudníček – ano, hrudníček – se vrací do původní polohy. Fronta se pomalinku sune dál. Jsem dívkou tak zaujatý, že ani nepostřehnu, že už přestalo pršet.

     „Co nejraději čtete?“ pravím po chvíli.

     „Knihy o životě, dá se u nich krásně přemýšlet.“

     „Vy asi ráda přemýšlíte, že?“

     „Ano, vy ne?“ Na chvíli se odmlčím. Nevím.

     „Nejspíš ano.“

     Dívka si přitáhne svůj šedý kabátek, začíná se stmívat. Pohlédnu na ponurou oblohu. Mraky se divoce honí a zvěstují další déšť, či dokonce bouři. Kolem chodníku zběsile projedou dva automobily a vyhodí kaluže vody přímo na postávající lidi. Chudáci. Slyším klení, ale nevěnuji mu pozornost. Fronta se už krátí.

     „O čem přemýšlíte teď?“ zeptám se zničehonic, sám překvapen svým dotazem. Dívka si mě změří pohledem, jako by se snažila vyčíst podtext otázky v mých očích.

     „O tom, že konverzace se zajímavými lidmi také není na škodu,“ usmívá se dál. Cítím, jak se mi do obličeje hrne krev.

     „Čímpak já jsem, prosím vás, zajímavý?“

     „To ono se nedá takhle říct. Prostě jste, cítím to.“

     Další šťouchnutí panděrem a již automaticky postupuji vpřed. Netrpělivé mručení chlapa za sebou ignoruji, mám plnou hlavu té zvláštní dívky. Jako by přišla ze snu. Odhrnula si další pramínky zlatavých vlasů za ucho. Pohybovala se nenuceně, s jistou elegancí. Jako kdyby se vznášela v chladném větříku. Pohledem zabloudím na začátek fronty. Před námi už jsou jen tři lidé. Naplní mě zvláštní pocit, snad úzkost. Úzkost, že za chvíli se s dívkou rozejdeme. Strach, že už ji nikdy neuvidím. Nejraději bych ve frontě čekal věčnost.

     „Víte, ani jsem se vám nepředstavil,“ pravím ostýchavě a trochu zahanbeně, že mě to napadlo teprve nyní.

     „To je v pořádku, já vám přeci také ne. Jsme si kvit,“ jeden úsměv stíhá druhý. Nenacházím slova, cítím, že jich není potřeba. Dlouho na sebe hledíme a postupujeme dál. Najednou se ocitáme na prahu knihkupectví, jež je přeplněno k prasknutí. V tom slyším zevnitř nespokojené lamentování a šoupání desítek podrážek o dřevěnou podlahu. Jsme smeteni přívalem lidí, kteří rozzlobeně opouští obchod. Na chvíli ztrácím dívku z dohledu, ale hned zase spatřuji lesk jejích vlasů asi pět metrů ode mne.

     „To je neslýchané,“ křičí postarší muž s vycházkovou holí v ruce, se kterou divoce šermuje, „člověk tu čeká pomalu celý den a proč? Aby mu řekli, ať si přijde za týden. To je hnus, v čem to žijeme!“ Prožene se kolem mě jako vichřice, div mě neporazí. Prudce se však zastaví a pohlédne mi hluboko do očí.

     „Vážně, do háje s tímhle režimem. Sbohem soudruhu!“

     Pozoruji muže, jak se ztrácí v davu, který se už stejně pomalu rozchází. Na chodníku zbudeme jen já a dívka, kterou nápor lidí mírně rozcuchal. Knihkupec zabouchne vchodové dveře a vyvěsí cedulku s nápisem „ZAVŘENO“.

     „Mohl bych vás pozvat na kávu?“ zeptám se jakoby mimochodem, zrak stále upřený na prchající lidi, kteří kvůli začínajícímu dešti přidávají do kroku.

     „V tuto dobu? V tomto počasí? Všude bude narváno,“ zasměje se dívka.

     „To je v pořádku, čekám rád.“