Pod jednou střechou

     Povídka z lavičky v německých horách, kde bylo taky krásně.

     Sedíme na lavičce a klepeme se zimou. Déšť v tlustých provazcích dopadá na hrubý štěrk všude okolo. Ještě, že je veranda zastřešená. Přikládám ruce k ústům a dopřávám jim blahodárnou chvilku pomíjivého tepla. Ze slaměného klobouku stékají kapky nepříjemně studené vody a razí si cestu přímo mně za krk. Znovu se dostaví husí kůže. Takhle to nejde, ty věci musí okamžitě dolů.

     Postupně si svlékám promočené oblečení. Pracuji však rychle, horský vítr se ukázal být věrným společníkem toho nekonečného lijáku. Ještě, že mám v krosně pár kousků suchého oblečení. Nehledím na lidi sedící u jiných stolů. Jen podvědomě si povšimnu, že jsou to Rusové. A jsou suší. I Rusové totiž, na rozdíl od někoho, měli rozum a nevydali se v deštivém počasí na celodenní pěší túru. Zahazuji boty nasáklé bahnitou vodou. Pak ponožky. Chodidla vypadají pěkně zbědovaně. V deštivém závoji kdesi opodál zahlédnu náš stan a srdce mi zasténá. Stan, který doslova plave ve vodě. Jen tak tak se nám s Davidem podařilo zachránit pár věcí před neúprosným mokrem. Kde budeme spát?

     „To je lepší,“ zaraduje se David a vleze si do spacáku. Není to špatný nápad. Když je chlad alespoň trochu zažehnán, postřehnu zdlouhavé kručení v břiše. Při pohledu na hromádku rozmočených buchet, která leží na zemi vedle krosny, se kručení ještě zhorší. A v tom se před námi na stole objeví dvě sklenice piva. Povytáhnu obočí v tázavém gestu, ale David jen pokrčí rameny.

     „Hallo,“ pronese německy s úsměvem muž ve středním věku. Má čepici, teplou bundu a jmenuje se Björn. Německy moc neumíme, ale angličtina udělá svoje. Jako vždycky. S chutí popíjíme pivo, je nám jedno, že je chlazené. Kromě domácí slivovice je to jediná věc, co nám za posledních pět hodin prošla žaludkem.

     „Počasí se má zlepšit až v pátek,“ říká Björn lámanou angličtinou se silným německým přízvukem. Pochází kousek od Stuttgartu.

     „To už tu nebudeme. Zítra odjíždíme, pokud přežijeme noc,“ zavtipkujeme s Davidem. Björn se usmívá, myslím, že nám nerozuměl. Pak ukáže na náš stan, který svou bitvu s deštěm, soudě podle množství vody v něm, prohrál už před čtyřmi hodinami, a zasměje se. Dozvídáme se, že Björn vlastní karavan. Támhle ten stříbrný pro celou rodinu.

     „Proč nepřespíte tady venku?“ ptá se vesele, „Střecha tu je a spacáky máte taky.“

     „Asi nám nic jiného nezbude,“ povzdechnu si sarkasticky a dopiji pivo. Davidovi začnou jiskřit oči. Opět pozdvihnu obočí.

     „To tam pošlem,“ vysvětluje, „slyšel jsi, střecha tu je a spacáky máme taky.“

     „To nám nikdo neuvěří,“ zasměju se. Je rozhodnuto.

     „Nám už lidi uvěří snad všechno,“ odpoví David a podává mi skoro prázdnou flašku slivovice. Björn po ní blýskne pohledem. Nabízíme mu. Je spokojen. Poté si ubalí prvního jointa. Nabízí nám, ale odmítáme, tak nám alespoň věnuje záhadnou lahvičku nějakého bylinného likéru, který má prý blahodárné účinky v případě přejedení. „To tu asi nehrozí.“

     Konverzace pokračuje, světla ubývá, déšť stále sílí. Dali jsme se do řeči s dalšími turisty. Zjišťujeme, že jsou to Češi, manželé, a cestují od východu na západ. Po chvíli nám splácí pár loků české slivovice několika loky řecké pálenky. Je nám teplo a máme dobrou náladu. Björn už pálí dalšího jointa a má také dobrou náladu.

     „Klidně mluvte česky, já budu mluvit německy a uvidíte, že si budeme rozumět i tak,“ navrhuje. Po pár minutách zjišťujeme, že si nerozumíme. Je to ale legrace a dobrý způsob, jak zabít čas. Rusové odvedle začínají hrát na kytaru a zpívat národní písně. Konverzace samovolně utichne a všichni poslouchají.

     Zvedá se vítr a nemilosrdně metá kapkami deště všude okolo. Pomalé tóny a příjemný hlas postaršího Rusa, který hraje na kytaru, mají uspávající účinek. Björn začíná plakat. Možná ho dostihly vzpomínky, možná je jen v opojení marihuany. Ať tak či tak, nikdo se nepodiví. Jako bychom mu tam všichni rozuměli. My, turisté zastižení deštěm, s různými příběhy a různými postoji. Určitě bychom se nikdy s nikým z nich nepotkali nebýt toho lijáku. Teď jsme ale pod jednou střechou a nehledě na rozdílné národnosti, věk a fakt, že se vůbec neznáme, je nám spolu dobře.

     Kytara hraje ještě dlouho, ale my s Davidem už spíme. Lavička je tvrdá a nepohodlná, ale s klidným svědomím můžu říct, že tak dobře jsem se už hodně dlouho nevyspal.